Jedna ze zajímavých otázek kolem tréninku pro MTBO zní: kolik procent tréninku bych tak měl objet na biku v terénu a kolik na silničce? Na silničce samozřejmě po silnici – v terénu na ní jezdi akorát Mak 🙂
No tak především, ten kdo má jen jedno kolo, ten to tolik řešit nemusí. Ten by měl spíš řešit, kde si sežene silničku. Protože – základem tréninku je i pro bikery silniční kolo. Ale jak je to tedy s tím poměrem?
Jednoduchá odpověď je “to záleží na…”. Takže ano, jednoduchá odpověď na to není. Já to vidím nějak takhle.: Základem tréninku jsou zelené kostičky – tedy základní vytrvalost. Ta se dá najíždět na obou kolech, samozřejmě na silničce to daleko lépe odsejpá a lépe pak v deníku vypadá. Člověka prostě potěší když mu po 3.5 hodinách přibude na účet další hundrtka. Hlavně to ale tolik nedrncá (no i když…) a člověku se nestane, že silnici rozjezdí traktory a místo pohodového svezení je to boj o život. Tím pádem se dá daleko snáz dodržet naplánovaná intenzita. No ale na druhou stranu, na biku se dá podívat na zajímavější místa, taky po lese jezdí méně aut a na spoustě lesních cest to taky pěkně frčí. Takže míchat dle možností i nálady, ale větší prostor má při najíždění přece jen pevný povrch a po něm mi zkrátka přijde zábavnější jezdit na silničce.
Totéž platí i o kostičkách oranžových. I v mezi-prahové oblasti má střídání tréninků na silnici a v terénu svůj význam, své kouzlo a své pro i proti. V terénu se většinou hůře dávkuje a kontroluje intenzita, takže v případech, kdy je tohle můj záměr je zase lepší jet na silnici. Nicméně, někdy už musí jít zábava stranou (trénink prostě není výlet) a je potřeba dělat tak divné věci, jako jezdit intervalový trénink po asfaltu na biku.
No a u speciálních tréninků (červné kostičky) je podle mě lepší jezdit je jen a pouze na závodním kole. Ať budete ladit sebevíc, naprosto stejný posed na obou kolech mít nebudete. A i kdyby, v terénu je kontrola kola daleko náročnější, takže zapojujeme více svalů a ty samozřejmě chtějí svůj podíl energie. A na to je potřeba tělo pořádně připravit.
Takže stejně jako špičkový časovkář typu Cancelary či Martina musí značnou část svého tréninku odjet na “koze” (protože se na tom prostě sedí jinak), měl by špičkový závodník MTBO odjet podstatnou část speciálních tréninků na kole, na kterém pak jezdí závody. A to ve všech typech terénu.
Tréninky na asfaltu jsou základem pro rychlost – zažít si jak to kolo umí jet rychle (na kole které rychle jet neumí nemá cenu závodit ne?), lehčí terén je o tomtéž – tedy zase o tom mít zažitý ten pocit rychlé jízdy po plné. No a rychlá jízda v čárkách je pak o tom zažít si jak to kolo kope a co všechno se může stát. A zažít v tomto případě rozhodně nemá být nějaký jednorázový zážitek, spíš je tom mít ten pocit zažraný hluboko v mozku. Aby v závodě ta rychlost naskakovala “sama od sebe”.