Pětidenní MTBO aneb ambice sou na …

Letošní pětidenní měly být vrcholem mojí letošní sezony. Ne že bych měl nějaké globální ambice, jako třeba vyhrát elitu, ale říkal jsem si, že v těch Bčkách by to klapnout mohlo. Nakonec to hrubě neklaplo. Důvodů je hodně, hlavně sem to poněkud posr ee pokazil. První trhliny do mého plánu udělalo červnové počasí, když od závodů ve Voznici prakticky pořád lilo, trénovat se skoro nedalo, protože pršet nám tu začínalo pravidelně v době, kdy sem si v práci balil fidlátka.  Navíc byla dost zima a to sice mohlo skončit jinak, ale skončilo to tak, že sem dostal rýmičku. Takže do Dánska jsem odjížděl nadopován a první projížďky tam bych dopingovnou prošel jen díky tomu, že pseudoefedrin už není tak úplně zakázaná látka. Continue reading

Drsoň 2009

Urtica dioica je statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50–150 cm, výjimečně až 2 metrů. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Hojně roste na rumištích, v pobřežních porostech, v příkopech podél cest, lužních či vlhkých suťových lesích a okolo plotů od nížin až do hor.

Continue reading

Jak je to s tou zakázanou cestou?

Sobotní free order v Boskovicích měl celkem dlouhou zákulisní dohru. Její příčinou byla diskvalifikace několika závodníků kteří při postupu na sběrku buď použili zakázanou cestu, nebo jí křižovali, případně běželi vedle ní po chodníku. Jury s předstihem rozhodla, že případné protesty uznávat nebude a že diskvalifikace je oprávněná. Trochu mi na tom vadí akorát formulace že jury se rozhodla provinilce diskat. Jury má řešit protesty, nikoliv někoho diskvalifikovat, to by měl udělat hlavní rozhodčí závodu, tedy v tomto případě. Ale zase takovej právník nejsem, tak tu “zkratku” chápu. Continue reading

Poosmé v tom

Kdo by čekal podle nadpisu článek vystřižený z Blesku o tom, jak zbohatnout na porodném a přídavcích, toho asi zklamu. Týká se zde již mnohokrát zmiňované a propagované akce Jasoň-Drsoň, která slavila (respektive její pořadatelé) letos jubilejní, osmý ročník. Proč jubilejní když je osmý se můžete dočíst na stránkách J&D a koneckonců my, co jsme prošli kolem číslicové techniky a binárních soustav víme, že osmička je pěkné kulaté číslo. Pro mě osobně to byla celkově účast sedmá respektive šestá aktivní, neb jednou jsem se účastnil coby pořadatel s nohou v gypsu točíc pivo. Takže dávám dokupy jakési krátké ohlédnutí.

Continue reading

Za blbost se platí…

To zase byl víkend. Nevím jestli to bylo kombinací prášků na alergii co mi dala doktorka a červeného vína které jsem vypil v rámci narozenin, ale připadám si nějakej blbší než obvykle. V sobotu jsem pakoval věci na závody a byl jsem takovej nějakej laxní. Dělal jsem u toho eště asi 4 další věci, takže to dopadlo celkem logicky. Zapomněl jsem přilbu. Bez ní se závodí celkem blbě, protože pořadatel má povinnost nepustit takového maniaka vůbec do lesa.

Přilbu mi naštěstí zapůjčila Mery, za což jí patří velký dík. Až na start to bylo fakt dobrý. Pak jsem se v koridoru koncetroval pomocí holotropního dýchání tak až jsem zapoměl jestli jsem píchnul čip do kontroly nulování. Takže jsem se raději vrátil a kontroloval to ještě jednou. Pak jsem vzal mapu a zase to chvilku vypadalo dobře. Asi tak dvě kontroly. Zbytek závodu bych raději rychle zapomněl. Prostě jsem se s tou mapou nesrovnal až do cíle. Continue reading

První bajky sezony 2008 jsou za námi

Tak konec filozofování, máme tady sezonu a s ní témata méně abstraktní, zato však více legrační. Pokud vás spolehlivě rozesměje cizí neštěstí, tak jste na správné adrese.

Do Plzně na závody se vžydcky těším. Plzeňácí sou totiž jednak skuteční profíci, takže mapa je většinou parádní, tratě pestré a nápadité a ještě k tomu je s nima sranda. Asi nejsem sám, dvoje pětidenní jim udělali i slušné mezinárodní renomé, a tak bylo na startu vidět i poláky, maďary a rakušáky. Slováky samozřejmě taky, ale ty mají letos český pohár skoro jako domácí soutěž po tom co jim doma provedli ochranáři. Continue reading

Bedřichov – 21.10.

Vždycky když jdu v létě na chalupě v Bedřichově na záchod, je mi divné, že za oknem není sníh. Přece jen, většinou tam jsme v zimě kvůli běžkám, protože v létě je tam člověk na kole za 40 minut od baráku. Teď v sobotu už pravda nebylo léto, ale když jsme přijížděli tak bylo sluníčko a já se těšil na focení podzimních náladovek. V sobotu ráno už bylo všechno tak jak má být…


krajinka v zimním hávu

Místo plánovaného běhání jsem tak celou sobotu proseděl s knížkou za kamnama, popíjel horkej čaj a díval se na vločky za oknem. A vůbec to nebylo špatný :)

Asics Survival 007

Taká akcija a iba jen dva zápaly plůc! Tímto výrokem legendárního majora Terazkyho, si asi budu ještě dlouho připomínat letošní MČR v extrémním závodě dvojic – Asics Survival v Jinolicích. Zní to děsně akčně, ale v reálu to byla pohodová akcička, jako ostatně většina záležitostí z dílny Járy Tišera. Tedy pohodová duchem, náladou, počasím. Trať byla náročná, hodná mistrovského závodu. Společně s Hynkem jsme opět seskočili z rudé skály a z vyraženým dechem se pustili do závodu. Continue reading

Pohoda klídek Čumáček…

Tak nám to konečně klaplo. Třetí survival s Hynkem jsme dotáhli do vítězného konce. Ale zadarmo to rozhodně nebylo. V neděli jsem byl schopen tak maximálně dojít si na záchod a do kuchyně pro něco k jídlu. Jinak jsem buď spal a nebo si četl. Původně jsem se chtěl jít trochu vyjet, ale stejně lilo a tak jsem regeneroval gaučingem. A že to bylo třeba – Prasečí Čumáček – surival pořádaný Honzou Vokounem Vokurkou a jeho přáteli byla celkem výživná záležitost.

Už jen start byl poměrně netradičně ve 4 ráno. To je tak akorát čas kdy už nemá cenu zůstávát do startu vzhůru, ale na druhou stranu se člověk ještě nevyspí. Zvlášť když mu za stanem do dvou do rána procítěně kvílí Požírač a spol. :) V půl čtvrté zvoní budík a neúprosně nás tahá ze spacáků. Totéž zopakoval i v neděli, protože jsem v sobotu usnul dřív než mi došlo, že bych ho měl vypnout. Umyl jsem si oči vodou z pet flašky abych necpal čočky mezi ospalky, dopakoval věci co jsem nestihl večer (pumpička a buzola stejně zůstaly v tašce), natlačil jsem jeden rohlík a ve čtyři jsme od Vokouna převzali popis kontrol a bodové ohodnocení. Celý závod byl totiž scorelauf.

Pro volbu strategie bylo dost důležité úvodní večerní losování, protože královská disciplína celého závodu – HROB + Nisakanyoning byla striktně časově ohraničená. Usmálo se na nás štěstí a vylosovali si poslední možnou pozici – start ve 1400. Měli jsme tedy 10 hodin na to sebrat zbytek tratě a dvě hodiny na to, abychom se pak po vystoupení z řeky (limit byl dvě hodiny) dostali v pořádku do cíle. Takže jsme zapsali body do mapy a chvilku mudrovali v autě kudy to vezmeme. A hlavně jsme čekali až se trochu víc rozední, protože ve 4 byla fakt tma. Asi ve 4:20 jsme za svitu čelovek opustili hospodu U Šámalů a vyrazili dolů kopcem směr Proseč pod Ještědem a následně Velká Basa. Viditelnost se postupně lepšila. Než jsme z Padouchova vytlačili ten kopec nahoru už bylo docela světlo a sjezd dolů už byl v pohodě. Zato ten první sem měl celkem bobky. Continue reading

Bellisimo Toscana

Tak jsem strávil příjemný týden v Toskánsku. Celkem dobře sem si pojezdil v open závodech v rámci ME, a vůbec celkově se mi tam líbilo. Byl jsem tam poprvé, ale troufám si říct, že ne naposledy. Ta krajina plná vinic, kopečků a kopců mě prostě uchvátila. Akorát jsem litoval, že jsem si nevzal krom MTB i silničku. No ale jednak bych na ní stejně neměl čas, a pak by asi místní střelci koukali co to mám za kultovku neznámou. To byl takovej první docela postřeh, či šok chcete-li. Tam nikdo nejezdí na levnejch kolech. Teda nepočítám bábodědky co jedou do kostela, ale každej místní, co vypadal trochu jako cyklista – tedy měl dres, tretry (a světe drž se většinou i přilbu na hlavě) měl taky zároveň koleso bratru za 100 a víc. Samý Colnago, De Rosa, Willier. No slinty slinty :-)

Největší zvláštností oproti tomu co znám odjinud, nebyla ani tak přemíra vinohradů a olivových sadů ale to, že města a vesnice jsou na kopcích. V údolíčkách obvykle jen teče nějaký potok a jinak jsou tam jen zemědělský prostory. Vyjímkou sou jen široká údolí kde bylo místo i na města. Výsledkem toho je neuvěřitelná síť hřebenových silniček, které vedou hned nahoru hned dolů, 10% soupání patří mezi normální, jel jsem i kopec co měl 20% – tedy po silnici. Ty pekla co jsme jeli při závodech v terénu měly asi i víc, neb to bylo skoro pořád kašpárkový divadlo.  K tomu samozřejmě parádní víno a kuchyně. V hospodách jen o maličko dráž než u nás – pizza tak za 7e (velká jak kolo od náklaďáku), těstoviny 5-8 podle toho s čím.

Šok druhý byli místní řidiči. Jezdili jsme autobusem takže zkušenost co tam s autem nemám, ale historek o Italech za volantem sem slyšel dost. První večer jsme šli pěšky z hospody asi kilák po docela frekventovaný silnici. Mazec. Troubil na nás každej druhej, chodit pěšky tam asi fakt není normální. Takže jsem na kolo sedal s pocity, že někoho z nás brzo pošle nějakej Massimo do příkopu nebo eště dál. Kupodivu ne. Nestalo se ani jednou, že by nás nějaký auto “fiklo” když nemělo dost místa na předjetí. U nás věc nevídaná (až chytnu toho maniaka co jel v sobotu s tím passatem a s vozejkem na Ještěd, narvu mu banán do… do vejfuku). Navíc, když se sjelo z té hlavní silnice, byla frekvence aut tak jedno za 10 minut. Takže skoro tak dobrý jak na Mallorce.

Šok či překvapení č. 3. Jeli jsme druhý den po příjezdu na takový kratší švih. Za nějakým městečkem nás předjeli tři postarší maníci na silničkách.  Ale nejeli až takovou kaši aby se nedali na bajkách uviset.  Nahoře na kopci (kam se někteří nejmenovaní reproši dostali dřív než pánové na silničkách) Kládin píchnul. Takže jsme zastavili a kolektivním znervózňováním ho psychicky připravovali na výměnu duše v závodním stresu. Chlapíci odjeli. Kládin spravuje. Asi za minutu přijedou chlapíci zpátky a ptají se co se jako stalo že už nejedem. Nechápal jsem :) Pak jsem si vzpomněl na to co vyprávěla Hankina, že když je na švihu v Itálii a potká nějaký chlapy, tak že jsou rádi když jede víc lidí, pokecají a tak.  A že u nás je to mazec, protože zvláště někteří ambiciózní vetoši nepřenesou přes srdce, že je předjede holka. Tak jsem si říkal kolik silničářů (nemluvě o tom na čem jeli) by se u nás vrátilo zpátky na kopec, podívat se, proč ty bikeři co jim do kopce ujeli najednou nejedou.

No, zkrátka a dobře, Toskánsko mě uchvátilo stejně jako před časem Mallorka. Akorát si nejsem jistej zda bych tam přežil soustředění hned z jara na najíždění kilometrů. Ty kopce nejsou dlouhý. Ale je jich opravdu hodně :-)