Plavání to ještě pořád není, ale něco podobného už tady máme…

Tak reporty o Toskánském ME jsem už napsal a až ve středu na Strahově provedu na svazu závěrečné vyúčtování, bude tahle podařená taškařice definitivně za mnou.  Návrat domů znamenal taky návrat k tréninkové rutině. Ale rutina má takový pejorativní nádech a mě to trénování prostě baví. Ten návrat byl teda lehce odložený, protože týden po návratu sem měl jakousi klimatizační angýnu nebo co to bylo. No a k ní se mi eště prořezávala osma bez kormidelníka. Takže mě asi týden docela solidně bolela huba. Trénovat se moc nedalo, tak jsem spíš tak klusal a blbnul na horáku. Pak jsem prospal prezentaci Ruské Rulety, to kdyby náhodou někomu chyběl tradiční report. 120 km na silničce které sem si dal místo toho, ukázalo, že ten krkabol je snad pryč a tak jsem v pondělí vyrazil do bazénu.

Plaval jsem si svojí tradiční školku – tedy nějaké to rozplavání a rozcvičení, tak asi 500m kraulem s přestávkami na strečink. Pak si obvykle beru ploutvičky a opakuju si ty cvičení co sem pochytil na kempu. Už při nich nevypiju tolik vody. Pak ploutvičky vystřídá piškot a cvičení zaměřený na techniku dýchání a záběr rukama. Mezi hrátkama s hračkama obvykle vkládám lehké vyplavání, většinou prsama. Na závěr pak obvykle zkouším něco na čas. V pondělí jsem chtěl 500m, ale už po 100m jsem měl pocit, že jsem to přehnal s tempem. Po 150 už mě bolely ruce tak jsem si řekl, že doplavu jen těch 200m a peču na to. Hodinky se zastavily na rovných 3 minutách, což je o nějakých 3,7 s lepší než před dvěma měsíci v Chrudimi.  Takže sem si pak v klidu doplaval tu 500 už jen tak volně.

Ve středu jsem tu 500 rozjel podstatně pomaleji, takže jsem udržel tempo celou dobu a dokonce jsem dokázal v závěru zrychlovat, nebo si to aspoň myslím.  Rozhodně jsem nešel úplně na krev. Právě s tím dávkováním tempa mám dost problém. Vůbec nevím jestli plavu rychle, nebo pomalu, jestli takhle vydržím plavat hodinu nebo se po 100m začnu topit (no to zase trochu přeháním). Každopádně 500m tam zahučelo za 10:32. Takže hranice kde začíná plavání, už je skoro na dohled. Říkal jsem si, že na řadě je 400m.

No a dneska ráno se mi teda vůbec nechtělo nic. Nejdřív se mi nechtělo vstávat, a když už jsem konečně vstal, tak se mi nechtělo jít plavat, nebo spíš, měl jsem děsnej hlad a pocit že budu jíst až za hodinu a půl mě moc netěšil. A tak jsem se hned po ránu byl nucen zamyslet a došel jsem k názoru, že když už má být odpoledne těch 28 stupňů mohl bych jít plavat někam ven.  Pak jsem si říkal, esli se náhdou Taťána nesekla a studená fronta nepřišla o něco dřív, ale naštěstí se vyčasilo a tak jsem po čtvrté hodině odpoledne vyrazil směr Fojtka. O tamní přehradě se v průvodcíh píše, že je spíš pro otužilce, tak mi přišlo že to bude na neopren tak akorát. Teploměr sem si teda nebral, ono stačilo už to jak na mě koukali ty smašky co tam seděli na louce u vody :)  Bylo to poprvé co jsem plaval ve svém neoprenu a taky poprvé kdy jsem v tom plaval déle jak 200m. Jede to jak dráha. Za necelých 50minut sem uplaval asi 2700m (měřil jsem trasu na hladině přes mapmyrun.com tak to může být klidně daleko méně). Ale hlavně pořád jsem mohl :) Poučení pro IM je jasný – musím si najít závod kde nehrozí zákaz neoprenů jako se to už druhý rok po sobě stalo na Moraviamanovi v Otrokovicích. Ten obleček plave zkrátka za mě a vzdát se toho pocitu že jsem plavec rozhodně neohodlám. Takže musím vybrat spíš nějaký pozdější závod.

Bellisimo Toscana

Tak jsem strávil příjemný týden v Toskánsku. Celkem dobře sem si pojezdil v open závodech v rámci ME, a vůbec celkově se mi tam líbilo. Byl jsem tam poprvé, ale troufám si říct, že ne naposledy. Ta krajina plná vinic, kopečků a kopců mě prostě uchvátila. Akorát jsem litoval, že jsem si nevzal krom MTB i silničku. No ale jednak bych na ní stejně neměl čas, a pak by asi místní střelci koukali co to mám za kultovku neznámou. To byl takovej první docela postřeh, či šok chcete-li. Tam nikdo nejezdí na levnejch kolech. Teda nepočítám bábodědky co jedou do kostela, ale každej místní, co vypadal trochu jako cyklista – tedy měl dres, tretry (a světe drž se většinou i přilbu na hlavě) měl taky zároveň koleso bratru za 100 a víc. Samý Colnago, De Rosa, Willier. No slinty slinty :-)

Největší zvláštností oproti tomu co znám odjinud, nebyla ani tak přemíra vinohradů a olivových sadů ale to, že města a vesnice jsou na kopcích. V údolíčkách obvykle jen teče nějaký potok a jinak jsou tam jen zemědělský prostory. Vyjímkou sou jen široká údolí kde bylo místo i na města. Výsledkem toho je neuvěřitelná síť hřebenových silniček, které vedou hned nahoru hned dolů, 10% soupání patří mezi normální, jel jsem i kopec co měl 20% – tedy po silnici. Ty pekla co jsme jeli při závodech v terénu měly asi i víc, neb to bylo skoro pořád kašpárkový divadlo.  K tomu samozřejmě parádní víno a kuchyně. V hospodách jen o maličko dráž než u nás – pizza tak za 7e (velká jak kolo od náklaďáku), těstoviny 5-8 podle toho s čím.

Šok druhý byli místní řidiči. Jezdili jsme autobusem takže zkušenost co tam s autem nemám, ale historek o Italech za volantem sem slyšel dost. První večer jsme šli pěšky z hospody asi kilák po docela frekventovaný silnici. Mazec. Troubil na nás každej druhej, chodit pěšky tam asi fakt není normální. Takže jsem na kolo sedal s pocity, že někoho z nás brzo pošle nějakej Massimo do příkopu nebo eště dál. Kupodivu ne. Nestalo se ani jednou, že by nás nějaký auto “fiklo” když nemělo dost místa na předjetí. U nás věc nevídaná (až chytnu toho maniaka co jel v sobotu s tím passatem a s vozejkem na Ještěd, narvu mu banán do… do vejfuku). Navíc, když se sjelo z té hlavní silnice, byla frekvence aut tak jedno za 10 minut. Takže skoro tak dobrý jak na Mallorce.

Šok či překvapení č. 3. Jeli jsme druhý den po příjezdu na takový kratší švih. Za nějakým městečkem nás předjeli tři postarší maníci na silničkách.  Ale nejeli až takovou kaši aby se nedali na bajkách uviset.  Nahoře na kopci (kam se někteří nejmenovaní reproši dostali dřív než pánové na silničkách) Kládin píchnul. Takže jsme zastavili a kolektivním znervózňováním ho psychicky připravovali na výměnu duše v závodním stresu. Chlapíci odjeli. Kládin spravuje. Asi za minutu přijedou chlapíci zpátky a ptají se co se jako stalo že už nejedem. Nechápal jsem :) Pak jsem si vzpomněl na to co vyprávěla Hankina, že když je na švihu v Itálii a potká nějaký chlapy, tak že jsou rádi když jede víc lidí, pokecají a tak.  A že u nás je to mazec, protože zvláště někteří ambiciózní vetoši nepřenesou přes srdce, že je předjede holka. Tak jsem si říkal kolik silničářů (nemluvě o tom na čem jeli) by se u nás vrátilo zpátky na kopec, podívat se, proč ty bikeři co jim do kopce ujeli najednou nejedou.

No, zkrátka a dobře, Toskánsko mě uchvátilo stejně jako před časem Mallorka. Akorát si nejsem jistej zda bych tam přežil soustředění hned z jara na najíždění kilometrů. Ty kopce nejsou dlouhý. Ale je jich opravdu hodně :-)