Tak jsem strávil příjemný týden v Toskánsku. Celkem dobře sem si pojezdil v open závodech v rámci ME, a vůbec celkově se mi tam líbilo. Byl jsem tam poprvé, ale troufám si říct, že ne naposledy. Ta krajina plná vinic, kopečků a kopců mě prostě uchvátila. Akorát jsem litoval, že jsem si nevzal krom MTB i silničku. No ale jednak bych na ní stejně neměl čas, a pak by asi místní střelci koukali co to mám za kultovku neznámou. To byl takovej první docela postřeh, či šok chcete-li. Tam nikdo nejezdí na levnejch kolech. Teda nepočítám bábodědky co jedou do kostela, ale každej místní, co vypadal trochu jako cyklista – tedy měl dres, tretry (a světe drž se většinou i přilbu na hlavě) měl taky zároveň koleso bratru za 100 a víc. Samý Colnago, De Rosa, Willier. No slinty slinty 🙂

Největší zvláštností oproti tomu co znám odjinud, nebyla ani tak přemíra vinohradů a olivových sadů ale to, že města a vesnice jsou na kopcích. V údolíčkách obvykle jen teče nějaký potok a jinak jsou tam jen zemědělský prostory. Vyjímkou sou jen široká údolí kde bylo místo i na města. Výsledkem toho je neuvěřitelná síť hřebenových silniček, které vedou hned nahoru hned dolů, 10% soupání patří mezi normální, jel jsem i kopec co měl 20% – tedy po silnici. Ty pekla co jsme jeli při závodech v terénu měly asi i víc, neb to bylo skoro pořád kašpárkový divadlo.  K tomu samozřejmě parádní víno a kuchyně. V hospodách jen o maličko dráž než u nás – pizza tak za 7e (velká jak kolo od náklaďáku), těstoviny 5-8 podle toho s čím.

Šok druhý byli místní řidiči. Jezdili jsme autobusem takže zkušenost co tam s autem nemám, ale historek o Italech za volantem sem slyšel dost. První večer jsme šli pěšky z hospody asi kilák po docela frekventovaný silnici. Mazec. Troubil na nás každej druhej, chodit pěšky tam asi fakt není normální. Takže jsem na kolo sedal s pocity, že někoho z nás brzo pošle nějakej Massimo do příkopu nebo eště dál. Kupodivu ne. Nestalo se ani jednou, že by nás nějaký auto “fiklo” když nemělo dost místa na předjetí. U nás věc nevídaná (až chytnu toho maniaka co jel v sobotu s tím passatem a s vozejkem na Ještěd, narvu mu banán do… do vejfuku). Navíc, když se sjelo z té hlavní silnice, byla frekvence aut tak jedno za 10 minut. Takže skoro tak dobrý jak na Mallorce.

Šok či překvapení č. 3. Jeli jsme druhý den po příjezdu na takový kratší švih. Za nějakým městečkem nás předjeli tři postarší maníci na silničkách.  Ale nejeli až takovou kaši aby se nedali na bajkách uviset.  Nahoře na kopci (kam se někteří nejmenovaní reproši dostali dřív než pánové na silničkách) Kládin píchnul. Takže jsme zastavili a kolektivním znervózňováním ho psychicky připravovali na výměnu duše v závodním stresu. Chlapíci odjeli. Kládin spravuje. Asi za minutu přijedou chlapíci zpátky a ptají se co se jako stalo že už nejedem. Nechápal jsem 🙂 Pak jsem si vzpomněl na to co vyprávěla Hankina, že když je na švihu v Itálii a potká nějaký chlapy, tak že jsou rádi když jede víc lidí, pokecají a tak.  A že u nás je to mazec, protože zvláště někteří ambiciózní vetoši nepřenesou přes srdce, že je předjede holka. Tak jsem si říkal kolik silničářů (nemluvě o tom na čem jeli) by se u nás vrátilo zpátky na kopec, podívat se, proč ty bikeři co jim do kopce ujeli najednou nejedou.

No, zkrátka a dobře, Toskánsko mě uchvátilo stejně jako před časem Mallorka. Akorát si nejsem jistej zda bych tam přežil soustředění hned z jara na najíždění kilometrů. Ty kopce nejsou dlouhý. Ale je jich opravdu hodně 🙂