To zase byl víkend. Nevím jestli to bylo kombinací prášků na alergii co mi dala doktorka a červeného vína které jsem vypil v rámci narozenin, ale připadám si nějakej blbší než obvykle. V sobotu jsem pakoval věci na závody a byl jsem takovej nějakej laxní. Dělal jsem u toho eště asi 4 další věci, takže to dopadlo celkem logicky. Zapomněl jsem přilbu. Bez ní se závodí celkem blbě, protože pořadatel má povinnost nepustit takového maniaka vůbec do lesa.

Přilbu mi naštěstí zapůjčila Mery, za což jí patří velký dík. Až na start to bylo fakt dobrý. Pak jsem se v koridoru koncetroval pomocí holotropního dýchání tak až jsem zapoměl jestli jsem píchnul čip do kontroly nulování. Takže jsem se raději vrátil a kontroloval to ještě jednou. Pak jsem vzal mapu a zase to chvilku vypadalo dobře. Asi tak dvě kontroly. Zbytek závodu bych raději rychle zapomněl. Prostě jsem se s tou mapou nesrovnal až do cíle.

V neděli byl na pořadu free order. Tak jsem si chtěl zpravit náladu. Bohužel jsem hledal problémy tam kde nebyly, a naopak přehlédl ten asi nejpodstatnější problém celého závodu, totiž kdy sebrat kontrolu 52. Vybral jsem si jí jako druhou v pořadí, a asi to nebyla nejlepší taktika. No spíš to byla blbost. A protože za blbost se platí, tak jsem za ní taky pořádně zaplatil. V rámci úspory vrstevnic jsem přebíhal asi 300m mezi dvěma cestami v takovém kamenitém terénu zpestřeném o asi 5 m hluboké koryto potoka – naštěstí suché. Nejdřív mi ujely nohy, takže jsem část srázu do potoka sjel po prdely :). No a v korytě potoka jsem uklouzl tak dobře, že jsem si odřel celou holeň, ale hlavně při tom upadl na hubu. Teda upadl bych na hubu, kdyby mi v cestě nestály řidítka mého kola. Trefil jsem je pěkně krkem od hrtanu až po čelist. Chvilku sem počítal hvězdičky a pak se rozhodl, že bude lepší vymotat se na nějakou cestu a omdlít až tam, protože v tý strouze by mě taky mohli najít až na jaře. Huba mě teda bolela, ale jinak to kupodivu celkem šlo. Takže jsem pokračoval v závodě.

Doběhl jsem ten přeběh a pochvaloval si, jak jsem to pěkně trefil, že jsem vyběhl rovnou na křižovatce. Samozřejmě, že to byla jiná křižovatka. Cesta měla správný směr, ale byla trochu víc do kopce. No dojel jsem až na křižovatku kde měla být kontrola a tam nic. Tak jsem tam chvilku šukal po lese, ale kontrolu jsem nenašel. Pak mi došlo kde jsem, sjel jsem dolůkopcem na tu správnou křižovatku a tu mrchu konečně našel. Pokračoval jsem dál, v tom co jsem si naplánoval a docela dlouho sem si myslel, že to nakonec bude dobrý. Asi po hodině jízdy mi začalo být docela hodně špatně. Blbě se mi dýchalo a chvilku sem přemýšlel že někde vyhodím jogurt a banán co jsem si dal xnídani. Nakonec jsem to nějak rozjel, ale když jsem konečně dojel na ten kopec od 55 na 64 došlo mi, co jsem to za zvíře. Totiž že jsem vůl. Protože z toho sedla do kterého jsem tak jako tak musel, to bylo na tu 52 necelých 500m z mírného kopce. Tam i zpět tak na 5 minut. To mi moc na náladě nepřidalo, ale do cíle už to byl celkem kousek. I ta blbá krize se tak nějak rozjela, akorát se mi furt blbě dýchalo.

V cíli jsem se chystal prohodit pár slov s Tepnou a Leošem a překvapilo mě, že sípu jak při pořádný angýně. Jak mi padla tepovka a poklesla hladina adrenalinu začala mě opět poněkud bolet čelist. Taky každý polknutí. Na shromaždišti jsem se tak nějak zcivilizoval, i když jsem nebyl chvilku schopnej najít kam kluci schovali klíče od auta. Naštěstí mě již podruhé za tento víkend zachránila Mery. Zkoušel jsem ten krk prolejt vodou, ale sípání a škvrkání zůstalo. Asi jsem se přes ten hrtan praštil víc, než jsem si původně myslel.

Dneska, TTI -26h je to o něco lepší. Modřina na bradě se pěkně vybarvila, ale kdybych se neoholil, tak skoro není vidět. Vnější sypmtomy krku bych přirovnal k angýně. Bolí mě každé polknutí a mluvím jak Čip a Dejl. Ale uvnitř krku ani pusy mě nic nepálí. Tak je to takovej zvláštní pocit. Počkám do středy, to by měl otok opadnout úplně a pak se buď hlasivky srovnají, a nebo půjdu podpořit naše chátrající zdravotnictví 30 korunama.

Co mě na tom štve nejvíc, je samozřejmě víkendový termín Drsoně 2008. Není totiž vůbec jisté, že za tu svojí blbost nezaplatím neúčastí na tomto v pravdě kultovním podniku. Ale svět se ani tak nepřestane točit ne?