Byla poslední neděle roku 2002 zhruba třičtvrtě na šest. Když asi po 15 vteřinách odezněl prvotní šok z toho, že budík se patrně zbláznil, vyskočil jsem křepce z postele protože mi došlo že je den D. Tedy den kdy, se koná, můžeme říci již tradiční akce smrkání. Ačkoliv jsem totiž, můžu-li to tak říci duchovním otcem celého projektu, nikdy předtím jsem se ho neúčastnil. Při prvním ročníku jsem byl v posteli se zákeřnou chorobou a další dva ročníky jsem zase prolyžoval.Počasí bylo celkem divné, bylo po oblevě, sníh skoro žádnej, ve městě na silnici celkem solidní klouzačka. Nakonec jsem se spolu se svou lepší polovičkou dostavil na nádraží jako poslední, protože jsem si myslel, že vlak bude stejně mít zpoždění. Neměl, ale stejně jsme ho stihli. Dál to byla klasika. Vlakem do WhiteCreeku, skupinové foto a pak vzhůru nahoru. Sněhu bylo mnohem méně než v Liberci a to v podstatě celou cestu. Na Tišině jsme dali malou sváču, pokecali o pulsmetrech a šlapali hore. Teprve nad nebeským žebříkem začalo trochu zimní počasí a na vrcholu Smrku foukalo až hrůza.

Po nezbytných formalitách jako je zápis do knížky a vrcholové foto, jsme zahájili sestup do NjůTaunu. Místy to bylo docela bruslení po ledu nebo po blátě. Taková pohodička. Na nádraží jsme obsadili čekárnu, trochu se převlíkli a pak vyrazili vlakem k domovu. Ve vlaku jsme se bavili celkem v hovně znáte to. Prostě taková pohodová akcička. Ještě mě napadlo, že jsem nikdy nebyl na Smrku na kole, takže to budu muset brzy napravit. Že by nějaké letní smrkání? Uvidíme…

Jak celou akci viděl kolega Balud si můžete přečíst na jeho webu