Všimětě si, jak se text této reakce pomalu přesouvá z minulého času do času přítomného. Závod byl takovým zážitkem, že jsem při psaní znovu projížděl v myšlenkách půl trasy… 🙂

Tak už máme zase po Drsoňovi, sedím v pohodlném otáčivém křesle a protože už je tři dny po závodě přestávají mě konečně bolet nohy. Už dávno před závodem, jsem si lámal hlavu nad tím, co o něm pak napíšu, protože přece jen, psát o něčem potřetí, to už si člověk musí dát pozor aby se neopakoval a neupadl do stereotypu 🙂 Letošní Drsoň ale přinesl tolik zážitků, že nakonec spíš dumám, jak to sepsat aby to nebylo moc dlouhé (což se mi nakonec nepovedlo, takže varuju předem).Závodu předcházelo poněkud netradiční hledání parťáka. Peen si totiž jak známo vylepšil při volejbale nohu natolik, že mu sádru sundali týden před akcí. Sezóna je vlastně na počátku a tak nemělo cenu aby uspěchal léčení, protože Drsoň se za rok pojede zas (doufejme), zatímco levou nohu máte jen jednu na celý život. Jako náhradníka jsem ukecal Ondru, který měl čas díky zrušení Bikefestu. Jelikož je lepší cyklista než já, byl náhradníkem více než platným. Díky tomu jsem taky nemusel řešit jak dojet na závod, neboť jsme se vezli Ondrovým autem pro které není nic nemožné (Toyóótááá). I letos ale přišel ke slovu mobil a zajišťování včasné prezentace pomocí kolegů z Dua Úžas – sice jsme nevařili jako loni, ale cestou byla objížďka, která narušila náš jinak dokonalý časoplán.

Hlavní novinkou byla změna závodního systému. Drsoň se jel systémem zvaným scorelauf – podobně jako Polaris, Bike-Adventure a nebo O pohár krásné Izabell (řazeno vzestupně dle světové proslulosti 🙂 ). Stručně řečeno, jde o to sebrat v určeném časovém limitu co nejvíce bodů za kontroly a bonusové úkoly. Kdo přetáhne čas přes limit je pořadateli natažen o pracně nasbírané body a to tak že krutě 🙂 Myslím, že se jedná o velmi dobrý systém, jak pro závodníky, tak pro organizátory. Drsoňovi rozhodně prospěl, nedocházelo totiž k neúměrnému protahování čekání na výsledky či trápení se na trati (podle toho jak na tom kdo je). Ale dosti o systému, stejně už ho většinou znáte na vlastní kůži.

Na start jsme dorazili o něco později než jsme měli, naštěstí nám to bylo odpuštěno, takže jsme na trasu vyrazili sice později, ale bez časové penalizace za blbost 🙂 Na nulté kontrole hned za kempem, nás čekal Peen, kterýžto se jako štábskripl nabídl organizátorům jako pomocník. Kromě toho pak po závodě točil piva, díky čemuž vešel ve známost účastníků více, než mi kteří jsme se lopotili po lesích a loukách Kokořínska. Na té kontrole ale rozdával popisy či dohledávky , i když teď mě tak napadá, mohl rozdávat i ty piva, třeba by nám odpadlo pár konkurentů 🙂 Do dvou map, které jsme dostali na startu jsme zapsali kolik za kterou kontrolu a fčil mudruj hombre. Variant postupů zase nebylo tak moc, takže jsme záhy vyrazili směr kontrola numero uno.

Hned na první kontrole jsme měli menší problémy s dohledávkou (trochu jsem zdegenroval při MTBO kde je kontrola vidět hned 🙂 ). No nakonec jsme krasomilku našli a pokračovali po modré značce do rokle zvané Močidla. Cestou se ukázalo, že problémy s dohledávkou asi nebudeme mít ten den sami. Řada lidí totiž místo do mapy, kouká spíše do pokynů, takže kontrolu s popisem “Smrk 20m SV od rozcestí” hledá postupně na třech rozcestích. Nutno sebekriticky přiznat, že na druhém z nich jsem se nechal unést davem a teprve asi po 4 minutách jsem přišel na to, že jsem trouba. Kontrola byla pochopitelně až na třetím rozcestí, které je asi o 100 dál. Po této zkušenosti (celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu pochechtávajícího se Hynka) jsem si už na další dohledávky dával celkem pozor. Jelo se nám pěkně, výjezdy střídali technické sjezdy a když jsme dorazili na první živou kontolu č. 13 na průkazce už bylo naraženo 120 bodů za kontroly 1,9,10 a 12. Po trialové vložce, při které Ondra jednou šlápl na zem už to bylo 165 bodů. Výměna mapy a směle na Dobřeň Vávro, na Dobřeň. Běžecký orienťák to je náš cíl.

Cestou jsme si ještě orazili kontrolu 14 v Dobřeňském dole, takže před během už bylo na našem kontě 205 bodíků. Taktiku pro běh jsem stanovil dávno před závodem, vědom si svých běžeckých schopností (tedy spíš neschopností). Koketoval jsem dokonce i s myšlenkou běh úplně vypustit, ale nakonec jsem to zavrhnul. Jednak byl běžecký orienťák bodově zajímavý a druhak právě tenhle orienťák odlišuje Drsoně od jiných závodů, a jak známo zážitek nemusí být příjemný ale intenzivní :). Takže bylo domluveno, že v lese zůstaneme přesně hodinu a co během ní sebereme to sebereme, pak rychle zpět na kolo, kde se přece jen našinec cítí lépe. Bohužel jsme po doběhnutí museli přenechat mapu dalším (byli jsme tam poměrně brzo) takže nemůžu přesně reprodukovat náš postup. Začínali jsme kontrolou čislo 14 ve skalní prdeli :), pak jsme sebrali vše vlevo od silnice a následně i většinu kontrol na druhé straně, vynechali jsme pouze kontroly 1,2 a 3 protože už nás bolel stanovený časový limit a taky nohy z nezvyklého pohybu. Na poslední kontrole (4) jsem si o prdel skalní (takový komínek) natrhnul prdel vlastní masitou, respektive jen gaťky – naštěstí jen trošičku, takže jsem mohl pokračovat v závodě bez toho, že bych byl označen za nestydu Hauznera.

Zelená značka, které nás měla dovést ke kontrole 17 si s námi hrála na schovávanou (no spíš jsem nějak nedával pozor) takže jsme malinko kufrovali – asi nejvíc za celý závod. Nakonec jsme ale zjistili, že značka nevede ani po pěkné cestě vlevo, ani přes louku vpravo ale pekelným sjezdem prostředkem údolí. Kontrola ale byla naše a s ní i 30 bodů, celkem už 385 a polovina limitu za námi. Střezivojický důl byl bohužel dost poznamenán těžbou dřeva a předzávodním deštěm, takže jsme ho opouštěli pěkně zaflákaní. Přes Nové Osinalice (25) a Osinalické Sedlo (27) jsme se vypravili pro jedinou 80 ti bodovou kontrolu číslo popisné 26. Ve vesnici Medonosy jsme byli trápeni jednak značným kopcem a druhak vůní řízků smažených v jedné z chaloupek k obědu. Sice jsem pravidelně ukusoval různé energeticky bohaté tyčinky či banány, srkal karbošneky a jonťák ale řízek je přece jen řízek. Protože jsme kontrolu hledali stylem “až uvidíme křížek u cesty mrkneme se na dohledávku” muselo následovat kufrování. V dohledávce totiž bylo “křížek na mapě již neexistuje”. Naštěstí měnila cesta svůj směr ze západního na jižní, takže jsme to zase o tolik nepřejeli. Oraženo, 545 bodů doma a lehce přes dvě hodiny do limitu. Čas pomalu plánovat cestu do cíle.

Písečným dolem a pak po hlavní silnici jedeme pěkně zostra až do Tupadel. Není to sice moc zábavné bajkování ale je to určitě nejrychlejší cesta jak se dostat pro nějaké další kontroly. Střídáme špice co kilometr a když jedu v háku svět se zmenšuje, není nic kolem, jen já, Ondrovo zadní kolo a vítr co hvízdá v uších. Z Tupadel už trochu volněji vyrážíme pro dalších 100 bodů za kontroly 23 a 24. Zejména kopeček na 23 byl pěkně výživný i když po silnici. Zpět do Tupadel a opět po hlavní silnici do Želíz. V hospodě na nás čeká dalších 50 bodů. Celkem už jich máme 695 ale musíme sebou začít sakra smekat, za 70 minut se začnou naše v potu tváře vyrvané body obracet v prach 🙂 (no prostě nám je seberou lumpové jedny necitelný!). Takže zase valíme po silnici a střídáme špice. Za vodárenskou budkou razíme kontrolu 21 a po silnici se škrábeme na kopec do vesničky Vysoká. Tady bereme ještě 20 bodů za kontrolu 7, trochu se občerstvujeme a hurá ke Kokořínu, v serpetinách na nás čeká dalších 20 bodů. Dohledávka je tentokrát zase poněkud záludná, neboť jako oblouk lze chápat nejen kamený portál, ale taky kamená svodidla která cestu lemují. Nakonec ale odjíždíme i s naraženou kontrolou čislo 8. Na kontě máme 775 bodů, do cíle kousek, a v Kočičině na nás čeká ještě 30 bodů za dvojku, tu přece musíme za těch půl hodiny v pohodě sebrat.

Pohled do výsledků závodu vám prozradí že nemusíme 🙁 Tedy snaha byla to určitě, ale poněkud nejasná dohledávka “15m od cesty, 70m od domku”, nedostatek času a únava to všechno v součtu znamená, že po 10 minutách hledání, nadávaní ve stylu ” no jo 15m ale vlevo nebo vpravo?”, “to sou ale lumpové, takhle blbá dohledávka” (pochopitelně, že jsem používal mnohem ostřejší výrazy než “lumpové”), to balíme a vyrážíme k cíli. Máme přesně 19 minut na to abychom se ze dna Kočičiny dostali až do kempu ve Mšeně. Protože, začátek rokle je spíš trial v písku a napadaných kládách, zbývalo nám v obci Sedlec už jen 6 minut. Díky následné časovce jsme to stihli na minutu přesně. V rezervě jsme sice měli 3 minutový time out z kontroly 13, ale s tím jsme příliš nepočítali.

V cíli jsem měl v úmyslu elegantně zkolabovat hned za páskou, ale nakonec jsem to neudělal. Nohy se mi ale klepaly opravdu solidně, byl jsem schopnej tak akorát sedět a dopíjet zbytky jonťáku. Ještě než se vydáme do sprch počítáme kolik asi tak máme bodů, bez kalkulačky a s patřičnou únavou docházímě k číslu 745, což se nám zdá dobré. Pak sprcha, buřty, jedno pivko, pokec s ostatními závodníky – prostě standartní pozávodní procedury. Vyhlášení výsledků, je díky změně systému poměrně brzy. Třetí příčku v Drsoňovi získává za 755 bodů…. Dál moc neposlouchám a otáčím se na Ondru, i bez konverzace je jasné, že si myslí totéž co já: “o blbejch 10 bodů budeme 4”. Pozorný čtenář ví, že jsme ale sebrali 775 bodů a čeká sladký happyend.

Chyba lávky pozorný čtenáři, happyendy jsou jen v pohádách a amerických filmech. Chybu ve sčítání jsme totiž neudělali jen my, ale také pořadatelé kterým se “podařilo” nezapočítat všem týmům body za trial na kontrole 13. Červík, že je něco jinak začíná hlodat už v okamžiku, kdy jsme vyhlášeni na onom očekáváném čtvrtém místě, jenže za 750 bodů. V neděli v křesle si v hlavě znovu procházím trasu, promýšlím jiné varianty než tu naší (hlavně těch 100 bodů od prvních mě nějak zaráží) a s kalkulačkou v ruce si v duchu rovnám text který právě dočítáte. Jenže počítám nějak “špatně”, pořád mi vychází 775 – tedy skoro pořád, takže nakonec nastupuje excell kde je přece jen vetší přehled o tom co člověk vlastně sčítá. V hlavě už mi pomalu běží jak budu ve stylu pana Volejníka pokřikovat “pane předsedo já musím trvat na opakování ceremoniálu!”.

Díky emailu se vše záhy vysvětlilo. Nakonec se pravda vlastně nic nestalo – poškozeni byly všichni a tudíž se pořadí na prvních místech nezměnilo. I když ještě štěstí, že neumím počítat… Přes tuhle chybu, patří organizátorům velký dík za celý závod, za obětovaný čas a za všechny ty ostatní zážitky které člověk na trase získal. Ani letos nám to nevyšlo na bednu, ale poprvé mám pocit, že jsme pro to udělali opravdu maximum. A že byl někdo lepší, to už patří k závoděni. Takže zbývá pogratulovat soupeřům, a trochu zhodnotit jednotlivé části závodu.

Pěší orienťák byl tentorát opravdu dobrý. Myslím že je lepší udělat ho náročný spíš na orientaci (jako byl letos) než takovou fyzickou brutalitu jako loni. Takže rozhodně ponechat. Dohledávky byly někde opravdu výživné, přimlouval bych se aby vždy byla součástí světová strana na kterou hledat, my jsme hledáním kontrol a mapováním strávili více než hodinu celkového času, a to jsme zase tak špatně nehledali. Navíc někdy není jasné, zda člověk opravu špatně hledá, či zda kontrolu někdo skutečně ukradl (o té, pro nás neštastné dvojce taková zpráva po dojezdu do cíle kolovala) – těžko pak může v cíli protestovat a dokázat svou přítomnost na kontrole jinak. A to nepíšu jen pro to, že bychom měli 805 bodů a druhé místo. Dávno vím, že se na kdyby v orienťáku nehraje. Poslední výhrada je k mapě. Myslím, že je lepší jít cestou která se používá na BikeAdventuře a jinde – originál mapa s tím, že každý závodník si před startem sám zakreslí kontroly. Letošní dvoumapa nebyla právě nejčitelnější – rozhodně ne za jízdy a rozdělení na východ a západ navíc dost neštastně procházelo středem tratě (chápu, že rozdělení bylo hlavně kvůli tisknutelnosti na formát A4). A to ani nemluvím o takových detailech jako jsou autorská práva. Je to sice trochu náročnejší na čas – mapu musí závodník dostat už dřív a musí mít dostatek času a vzorových map na obkreslení kontrol, ale výsledná kvalita mapy za to určitě stojí. A to nemluvím o spestření závodů tím, že si člověk špatně zakreslí kontrolu (nebo dvě 🙂 )

Už teď se ale těším na dalšího Drsoně, stejně jako na další orientační závody které budou ještě letos. Díky organizátorům J&D jsem objevil jejich kouzlo (těch závodů pochopitelně 🙂 ) což mi bez nadsázky změnilo život. A kdyby za nic jiného, tak za tohle patří Hynkovi s Davidem veliký dík.

Takže ještě jednou díky pánové a za rok na Ydykseb!