Etapa první – zkrácená trať
Myslím že už jsem se nekolikrát vyznal z lásky k borovým lesům rostoucím na písku. Takže první etapa pětidenních mě nadchla i přestože naznačila že formu jsem si sebou nepřivezl. Úzké pěšinky i široké cesty, technické pasáže na kořenech, malá bikrosová dráha jako zpestření. Prostě dokonalý terén pro MTBO. Bohužel jsem před startem poněkud podcenil rozjetí a vůbec příprava na celé závody nebyla optimální. Po startu to bylo do kopce a než jsem se konečně trochu dostal do tempa, byl jsem na šesté kontrole s poměrně luxusní ztrátou na vedoucí závodníky. Mapově jsem jel čistě, ale velmi pomalu. V cíli byla moje ztráta na prvního přes 20 minut, což je na zkrácené trati hodně, ale pocit jsem měl stejně pozitivní. Ten terén byl prostě dokonalej.
Etapa druhá – free order
Závod s volným pořadím kontrol byl krom druhé etapy taky mistrovstvím republiky. O freeord. se říká že je to královská disciplína protože se teprve při něm ukáže, jak si kdo vlastně s tou mapou dokáže poradit. Já to vždycky nějak pospojuju a pak jedu a někdy se mi povede to trefit optimálně. Tentokrát se mi to povedlo jen na první půlce trati. Tu druhou jsem nepospojoval zrovna optimálně a navíc jsem se asi tak v půlce druhé půlky (říká se třičvrtině pane magistře), rozhodl to jet trochu jinak, ke konci jsem malinko netrefil tu správnou cestu. Prostě dvou hodinovej boj s přírodou, mapou a slunečním žárem. Pokud si někdo myslí že MTBO závody jsou krátké a málo náročné, tak já si to teda v cíli rozhodně nemyslel. Měl jsem toho opravdu plné kontaktní čočky. Terén byl tentokrát víc zvlněný a místo borovic to byl spíše smíšený les se spoustou kořenů a kamenů. Cestou zpět do kempu jsme dali s Makem takovej lehčí street po Plzeňským Tesku, ale pan ochranka Makovi důrazně vysvětlil že kolo má po krámě tlačit. Mě si všiml až u bankomatu a raději mě hlídal abych ho snad neodvezl.
Etapa třetí – supersprint
Tohle bylo totální maso. Mapa v měřítku 1:7500, od kontroly ke kontrole tak maximálně 200 metrů, spousta “cizích” kontrol. Závod pro rychlé mapaře, což já tedy rozhodně nejsem. Na pátou kontrolu jsem přejel odbočku a můj cyklokrosový výběh s kolem ke kontrole, následovaný skoky dolůschodem se dostal až do závěrečného videa ze závodů. Samozřejmě že jsem se soustředil na to abych pro kamery působil drsně a rozhodně, takže jsem neomylně zamířil úplně jinam než jsem měl. Tu šestou kontrolu jsem hledal snad tři minuty. No a pak to začalo. Nejdřív mi nějak nešlo řadit. Koukám – kazeta plná trávy, šaltr zaseknutý. Tak čistím a opravuju a v zápětí valím abych dohnal ztrátu. Pochopitelně, že sjedu o cestu níž než mám a než se zorientuju je dalších pár minut v kopru. Na trati kde je směrný čas 15 minut to už začíná být na pováženou. Razím kontrolu a šnůra od joja se zamotává do řadící páky. To snad není možný tohleto. Nějak to rozmotávám a valím. Razím kontrolu a koukám další v pořadí je kontrola 111 kterou už mám v mapě protože jsem na ní omylem už jednou byl a nerazila. Chvilku koketuju s myšlenou že tam nepojedu, ale stejně mě to zpasit nemůže a tak tam jedu. Pořád nerazí, tak se aspoň nemusím zdržovat mapou a jedu dál. Chci narazit kontrolu a ejhle čip není. Tak to je super tečka. Vracím se zpět až na 111ku co nerazila a u ní naštěstí leží můj chip – provázek asi neustál předchozí zamotávku. S chipem tu v zubech tu v ruce, se nakonec nějak domotám do cíle a přemýšlím jestli budu disk na limit když jsem to jel víc jak půl hodiny. Nakonec nejsem disk a dokonce ani poslední, to by mě fakt zajímalo co potkalo toho chudáka co jsem ho porazil.
Intermezzo – orientační triatlon
To takhle sem seděl a pil pivo když se mě Smíšek optal jestli umím plavat. Řekl jsem že jo, a že jsem měl 100ku za minutu patnáct. Což sice nebyla sedmilež strašná, ale na druhou stranu to bylo v bazéně kde jednak člověk vidí kam plave a taky má celou dráhu pro sebe a nesnaží se ho utopit banda magorů. No stal jsem se součástí bafuňářské štafety a jakožto plavec jsem jí rozeplíval. Smíšek pak coby biker měl na starosti druhý úsek a Kejmil měl na běhu završit naše společné úsilí. Což se taky stalo, ale tyhle pětidenní byly samý ale. Na startu freeorder plavání bylo asi 80 lidí a asi tak 90 jich dostalo ten samej nápad co já – tedy vzít to proti směru hodinových ručiček. Na první kontrolu jsem doběhl tak kolem desátého místa a pak vypuklo peklo. Smíšek mě sice radil že se nemám nechat odstrčit, ale to se dalo uplatnit právě na tý první kontrole, kde jsem ještě jakžtak stál na svých chlupatých nohách. U druhé kontroly už byla hloubka kolem dvou metrů a když mě nějaký dobrák narval hlavu pod vodu a vytrhnul kleštičky z ruky došlo mi, že není zcela nepravděpodobné, že se během toho závodu prostě utopím. Něco naznačovalo už to plavání ke kontrole, kde jsem střídavě někoho chytal a zase byl chytán za nohy. Nakonec jsem zachytil nějaké klešičky, klešičkama jakžtak procvakl mapu (na nějakou pozici v průkazce nebo kód kontroly jsem fakt neměl ani čas ani kyslík). Pak už to kupodivu šlo, a čím jsem byl dál tím to bylo lepší. Někdo uplaval mě, někomu já a tak jsem plaval skoro sám. Při výběhu z vody jsem si ještě ukopl palec, ale to jsem v eufórii nad tím že jsem nebyl utopen ani nevnímal. Smíšek na tom byl bohužel po závodě ještě hůř protože se v asi 40 km/h střetnul s Mery pochroumal si ruku a utrpěl celkem solidní šok. Mery pochopitelně taky a kdyby něměla přilbu která to odnesla prasknutím… raději nemyslet. Kejmil tedy už o čelní pozice bojovat nemohl, ale štafetu dokončil bez problémů a jako jediný z nás komu nešlo o život :-). Ale nakonec to přežili všichni a snad z radosti nad tím následoval asi nejpodařenější večírek, který bohužel ukončil předčasně jakýsi stěžovatel a noční klidník.
Etapa čtvrtá – klasická trať
V noci na úterý začalo pršet. Vzbudilo mě, když se Robert stěhoval z pod šíráku pod stůl na verandě. Spaní jsem měl lehký protože noc předím se ztratili nějaký kola, tak jsem měl nastavenou hlídací hladinu spánku. Bohužel už mě nedošlo že mám venku uschnout boty, takže ráno byly durch. Ono to ale bylo stejně jedno, protože lilo v kuse až do odpoledne, jakoby to počasí někdo vyměnil. Klasika se jela na mapě Valcha kde jsem před dvěma lety poprvé vystoupil na bednu při MTBO závodech. I tentokrát se mi dařilo, a potěšilo mě to o to víc že terén byl náročný a ke konci jsem měl tak zmrzlé ruce, že jsem nebyl schopen palcem přehazovat a musel jsem “řadit přez ruku”. Mapa se mi rozmočila tak že při druhém překládání do mapníku jsem si počínal jako archeolog restaurující vzácný svitek. Ani jsem nedýchal, protože jedno kejchnutí a bylo po závodě. Ztráta na prvního sice byla zase kolem 20ti minut, ale v tomhle prostředí a s mou letošní formou to byl pro mě dobrý výsledek. Koupel v komplet dresu včetně přilby a treter v bazénu koupaliště za podmínek: vzduch 11°, voda 20° byla zajímavou tečkou. Odpoledne konečně přestalo pršet a tak jsme všichni pucovali kola, která byla od mokrého písku špinavá opravdu všude a popíjeli svařák aby nám nebylozima. Na závěrečném “Hasák dirty country” večírku jsem se naučil několik nových sprostonárodních písní a osvěžil si několik těch co už jsem znal. Jen mě před spaním trochu vrtalo hlavou co mě to kouše v oblasti kde záda ztrácejí své slušné jméno.
Etapa pátá – handicap
Za čtyři předchozí etapy jsem nabral ztrátu jak Petacchi při přejezdu Alp, takže jsem se na trať vydával v době kdy měl lídr závodu Jarda Rygl za sebou víc jak polovinu tratě. Prostor závodu byl zase můj oblíbený borový les, pískové cesty a vůbec. Bohužel už cesta na start naznačila, že i přes aplikaci léčivých prášků na postiženou řiť to asi nebude to ono. Vlk se prostě držel, pevně zakousnutý. Vyrazil jsem tedy více méně ze sedla a měl značné problémy při každém kontaktu sedacích partií s čímkoliv. Navíc jsem mapově jel jako kdybych ten pudr šňupal. Přechod z 15ky na 20ku mi vždycky dělá problémy a na třetí kontrolu jsem vyseknul první velkou mapovou chybu za celé pětidenní, ale stála za to. Odbočil jsem o cestu dřív a bylo to. Chtěl jsem to trápení zabalit, ale říkal jsem si, že to přece dám. Jenže vlk se pořád nepouštěl, na mapu jsem pořádně neviděl a tak jsem to za šestou kontrolou po další chybě (ohnul při překládání mapy důležitou objížděčku) prostě vzdal. Poprvé a doufám že naposledy.
Outro
Ponechám-li stranou svoje umístění v jenotlivých etapách byly pětidenní naprosto super. Perfektní prostory, dobře postavené tratě, skvělé večírky, až na jeden den skvělé počasí. Výsledky holt chtějí čas – konečně jsem vydržel tři měsíce v kuse trénovat aniž by mě zkosila nějaká ta viróza, tak se to snad začne obracet k lepšímu. Každopádně, na příští Plzeňské závody určitě pojedu ať už budu jezdit v E nebo v B 🙂 Stojí to za to.