Známý novoborský bard Báža Lepšík, dal zase jednou k lepšímu historku v pravdě adrenalinovou. Exkluzivní zážitky v exkluzívní reportáži pouze na světových serverch BarneyTeamu a Bakov Devils. Po přečtění závěrečného mailu od Majdy, můžeme tiše závidět s konstatováním, že kdo hledá nakonec (možná 🙂 ) najde.
Pamatujete si vy starší na písničku mého oblíbence Pavla Bobka , která zněla v českém překladu Třicet způsobů, jak opustit milovaného? Možná ne, už jí dlouho nehrajou ale já si pamatuju, jak jsme si jí donekonečna pouštěli v neratovickém klubu poblíž vysokoškolských kolejí , kde jsme se s jedinečnou partou študentíků trávili večery po náročných hodinách strávených louskáním skript v místní zatopené pískovně kdysi na konci sedmdesátých let minulého tisíciletí. A pak jsem žil a bylo to hezké když jsem babu měl a smutné když neměl.
Přijít o dívku, ženu či manželku lze mnoha způsoby , ovšem aniž bych tomu chtěl, tak se mi o tomto víkendu podařilo o poslední kamarádku a partnerku Maidu málem přijít a to na zdánlivě nevinném víkendovém výletu.
Nerad bych dělal reklamu kempu u Císaře v Ostrově u Tisé, přesto nemůžu nenapsat, že se jedná o jedno z nejhezčích míst , kde jsem kdy byl a mám na něj v souvislosti s malým Honzánem ty nejhezčí vzpomínky a prostě tam rád jezdím. Mně, kterej mám strach z vějšek je však horolezeská komunita velmi blízka a navíc se tam výborně chlastá. Takže jsme tam s Maidou v sobotu vyrazili, děsně jsme zmokli, ale i to už jsem dřív absolvoval. Maida cestou při obědě upozornila v restauraci servírku, aniž bych jí v tom stačil zabránit, že má za kolegu nějakýho mamlase, aby se dozvěděla, že je to manžel slouží první den. Taky už jsem si v životě hodněkrát opakoval, že mluviti stříbro a tak. Nějak jsme se omluvili.
Přívozem v Hřensku do Raichu a totální průtrží mračen do kempu. Ještě neremcá a silný zážitek z koupele při Ruské ruletě zatím vítězí. Zatím. Akorát si futr mumlá, že se asi taky bude muset naučit mapu.Kola však už váží dobrech třicet a počasí nenasvědčuje tomu, že by do rána vše uschlo a my musíme k domovu vyrazit brzo,aby se nám nepočůral Rexík, nebo neupořádal nějakej psí mejdan. A navíc plánuji hezkej vejlet přes Nationalle Park Sassische Schweiz.
Ráno šupky k Labi, přes Labe a nádherným údolím podél Křinice z Bad Schandau směr Zadní Doubice a kyjovské údolí. Je tam krásnej novej asfalt a vzpomínal jsem na Sama a jeho sklony k lízání ryb. Možná jsou cyklostezky řešeny účelově, prostě cyklostezka je určena pro cyklisty. Ale ruku na srdce, není to přeci jen někdy trochu nuda?, my co jsme vytáhli kola na Ralsko a Luž se přeci nemůžeme pořád jen řídit těma žlutejma cedulkama, zvlášť když kurva přeci vím, že Křinice teče z Čech. Prostě já už se tý říčky nepustím, napomáhá ani Maidino upozornění, že to vypadá, jako když i ta stezka pro chodce nějak divně na tý mapě na chvíli končí.
Tak zaprvé mně, kterej žije s mapama už pětatřicet let nebudě žádnej elév učit kudy mám jít a asi jím zadruhý na chvilku vynechala tiskárna a zatřetí tady bude ticho.
Čtyři kilometry jsme lezli dvěapůl hodiny, stopadesát výškových metrů jsme překonávali po žebřících, partička mladých Pražáků se nám jen neochotně podvolila symbolicky pomoci, vybíral jsem místo pro přenocování, do lodičky nás v soutězce odmítli s koly vzít (to byla ta vynechaná část turistické značky), asi jsme byli první případ , ohnul se mi držák nosiče a já ač o sobě vím, že namám na echt survivalisty, tak si přesto myslím, že něco vydržím, ovšem tam jsem byl se silami totálně daun.
A byla to právě Maida, která tvrdila, že do zítra s jedním pytlikem pigičaje a dvěma merunˇkovými traťovkami vydržíme do rána.
A já jsem se Tina žebříku Alberte a Peene omlouval za Krásnou Isabell, že jsem na vaši adresu vloni cestou na Luž používal hodně sprostá slova a Tobě drahý Same, Honzo a Vláďo, kterým jsem letos cestou na Ralskou spílal do prachsprostých kokotů, že jsem si při zmiňovaných výlevech neponechal v zásobě něco peprnějšího na vlastní hlavu, neb podobný husarský kousek se mi ještě nikdy nepovedl a asi jen tak nepovede. Ještě dnes neuzvednu lžíci k puse.
Rovnou říkám, že jsme přežili, to je jasný když to píšu, deset kilometrů před domovem jsem Maidu sundával před zahrádkou plnou hostů za všeobecného veselí a doma už nebylo možné se dostat z garáže do vany jinak než po čtyřech. Pak už jen směla opláchnout kola, vybalit věci a dát sušit stan a dovolil jsem jí jít spát. SMS-kou , z hospody. Po stošedesátipěti kilometrech a jedenácti hodinách, které zaznamely tachometry pohyb předního kola jsem jí další dva volné dny vysloveně šetřil, příchod věrozvěstů jsme oslavili třicítkou a památku Jana Husa uctili osmdesátkou. Jenže Poděbradka na krku, tak co naděláte? Dostala ukradenou růžičku a má můj obdiv.No nežijte se mnou?
Asi to byl hezkej víkend, protože mi dnes přišel od Maidy tenhle mejl:
„tento prodloužený víkend můžu opravdu říct, že jsem se nenudila. Naopak, měla jsem co dělat abych se Tě udržela. Byl to neopakovatelný zážitek, který se mi vryje nadlouho do paměti. A o tom to přece je. Bylo to moc hezké. Doufám jen, žes nevyčerpal svůj potenciál v tomto směru a i v budoucnu budeš mít pro mě připravené podobné lahůdky. Protože mě to baví (/Pokud tedy zrovna nemám hlad). Maida