Zákulisní machinace
Jelikož jsme po loňském celkem solidním výkonu měli nosánky pěkně nahoru, nabídli jsme naše služby Bakovským ďáblům, že jako tým špirit a že jim přidáme pár bodů v zápasu o dorta. Jelikož Bakováci jsou naši amígos slovo dalo slovo a ve startovce BA5 jste tedy BarneyTeam hledali marně. S pohledem na výsledkovku se náš tah jeví jako vrcholně vychytralý, protože jsme aspoň dělali vostudu jinému oddílu a naše úspěšná značka zůstala bez poskvrnky. Nutno ale upřímně podotknout že to je taková znouzecnost a že všechno mělo být jinak.
Mělo ale nebylo. Jak to tedy bylo? Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami se zformovala jedna studená fronta která po předním okraji tlakové níže nad Atlantikem putovala nad Evropou. Po tom co se mi na pětidenních do mé promrzlé prdele zakousl písečný vlk, měl jsem z předpovědi na víkend celkem slušné deprese. Na rovinu říkám, že kdyby to nebyla BA ale nějaký indivindy maratón oželel bych startovné a seděl doma v teple. Jenže BA je BA a nechat parťáka ve štychu to dělám akorát když mám smrt na jazyku, jako vloni před Ruletou. No a tak jsme v pátek vyrazili za hustého deště směr Boskovice a po několika objížďkách jsme konečně dorazili do Woodstoku, pardon do Baldovce (ale bláta tam bylo cca stejně, akorát míň sjetejch hipíků). Pří zakreslování se Peen ještě pokusil zvednout naše šance na dobré umístění tím že polil kamarádům z TýMobajlu co pořádaj Dýmáka mapu pivem ještě předtím, než jí stihli polepit izolepou. Sice se jim jako omlouval a chytře tvrdil, že to nebylo schválně, ale znáte to, na konkurenci se musí tvrdě. Stejně nám to ale nepomohlo, tak Peenovi řeknu ať na příště vymyslí něco efektivnějšího.
Sobota – jedno bahno, jako rahno
V sobotu ráno, jak jinak, pršelo jen se lilo. Nevím kde bylo tele, ale já se opět nemohl zbavit pocitu, že bych měl být doma. No raz dva tři a start. Vyjedeme z kempu a najednou je tu varianta brod. Můj plán – hlavně to chce nohy v suchy tedy vydržel jen velmi krátce. Než dojedeme k bodové kontrole, máme za sebou brody tři přičemž hlavně ten prostřední byl opravdu výživný. No být 30 stupňů tak paráda, takhle můj náladometr klesá hluboce dolů. Zapíšeme body a mudrujeme nad nejvykutálenější variantou. Peen navrhuje sever zprava, já to vidím na sever z leva, a pak najednou dostanu ten vychytralý nápad, že při troše štěstí můžeme sebrat obě 80ky a ještě něco k tomu. Plán naprosto dokonalý, měl jen dvě velmi malé chyby. Tak zaprvé to byla varianta možná objetelná za sucha, které ovšem v tu sobotu asi nebylo ani na sušáku v Sušici. Druhou malou chybkou byla naše forma, což už se rozebíralo mockrát. Zkrátka průměr přes 20 dokázali v tomhle terénu držet možná Pari s Jardou, ale mi ne.
Ze začátku jsme to ale ještě nevěděli a mysleli si jak to všem nandáme. Sebrali jsme kontrolu č. 20 nad Jedovnicí a já jsem tam pochopil, že ještě méně než v tomhle počasí závodit bych chtěl někde 9 hodin na dešti hlídat blbou kontrolu. Hlídači kontrol mají můj neskonalý obdiv – páč mi závodníci jsme se aspoň trochu zahřáli v kopcích a hlavně jsme furt jeli a to ten čas přece jen běží jinak (někdy až moc rychle). Pěknou lesní cestou jsme sjeli pro 23ku a pak přišla první blbost – pokud jsme skutečně chtěli sebrat obě 80ky měli jsme jet z Adamova po modrý hned pro tu první a né se drápat po žlutý na 24ku. Sice jsme jí v pohodě dali, ale trvalo nám to cca 20 minut nahoru i dolů. Fatální chyba ovšem přišla až potom, když jsme se rozhodli pokračovat údolím Svratky až k lokalitě s názvem Myší díra, tam že přetlačíme hřeben, sjedem do údolí a přímo ke kontrole. Bohužel cesta naznačená v mapě, se v reálu jaksi nevyskytovala. Také potoků bylo v lese víc než v mapě a podle jednoho takového jsme se drápali na hřeben. Asi v půlce kopce jsme nalezli lesáckou svážnici a po chvíli i pěknou zpevněnou cestu. A pak se to stalo. Vždycky sebou tahám buzolu, i když jí třeba vůbec nepoužíju. Tak jsem si jí tentokrát nevzal, že na co přece. No a tak jsme stejně jako Vojtěch Šofr šli pořád na sever a najednou jsme šli na jih. U nás se tedy jednalo o západ a východ. Nicméně výsledkem tohoto kotrmelce bylo to, že jsme se po hodině ocitli opět v Myší díře. Kupodivu jsme se velmi rychle zorientovali a bylo nám jasné, že tou dírou se myslí jedna konkrétní, pročež si to všichni v mapách opravte páč to je jasná Myší prdel. My jsme totiž byli v prdely jak s oblibou píše Aston.
V tu chvíli bylo jasné že je po plánu i po závodě a po zbytek víkendu už to byl jen takový výlet. Kousek za Bílovicemi jsme pod žlutou značkou potkali Ovodra co se zrovna rozbitej omejval v ledovém potoce. Záhy jsme seznali proč se tak stalo. Ta cesta se totiž moc jet nedala, takže se tlačila jak nahoru tak dolů. Nakonec jsme se nějak vydrápali ke kontrole č. 26 a já sem si říkal, co asi budu říkat lidem v cíli, až se mě budou ptát co se jako stalo. Napadlo mě toho fůra a tak mi cesta příjemně utíkala. Základní myšlenou bylo, že jeden závod za sezónu v blátě a dešti je super extrémní zážitek, ale že po šestý už to nemá to kouzlo, kdo mi zaplatí zničený kolo, kdo mi vykurýruje zápal plic, kdo mi zatlačí voči, kdo si klobouk namočí…
U kontroly č. 29 už bylo jasné, že otázka dne nezní jestli dodržíme limit, ale o kolik ho přešvihneme. Díky menšímu zaváhání u 32ky a tomu že, při vší úctě, jel Peen v kopcích jako bába s nůší to nakonec bylo o cca 20 minut, takže z toho mála nám ještě sebrali 50 bodů. Ale bylo nám to jedno, nebýt mého vychytralého plánu mohlo to dopadnout lépe. Jak říká Černá Zmije vždy když má Bodrick podobně vychytralý plán – tak si ho nech pro sebe. Na rozdíl od většiny ostatních mě v absolutně netrápil nedostatek jídla a fronty u stánků, ani fronty na studené sprchy a už vůbec né nějaká fronta na wapku. Kolo a hnusné špinavé hadry jsem nechal venku ať je omeje déšť, sám se rychle vytřel do ručníku (nejsem Dr. Zoidberg takže šlo skutečně jen o vysušení vlhké pokožky), zalezl jsem do spacáku, sežral krabici řízečků od manželky a na dvě hodiny usnul. Probudil jsem se příjemně zahřátý, nasycený a odpočatý a tak jsem mohl vyrazit do deště vystát si frontu na nějaké to malé pifečko. Vlastně když jsem vylezl ze stanu tak myslím že zrovna chvilku nepršelo, ale to byla jen taková přestávka. Večer jsem konverzoval s kdekým, a všem jsem vysvětloval, co sem to za zvíře. Spát jsme šli zcela nečekaně opět za zvuků deště. Na netu si lidi stěžovali na nějakou diskotéku, asi jsme spali dost daleko, protože já nic neslyšel, kromě toho deště.
Neděle – ve znamení armády
Už v sobotu jsme se s Peenem dohodli, že když už jako jsme vlastně na vejletě pojedeme bez ohledu na body nahoru do vojenského prostoru Dědice, ať si prohlédneme co největší část té Vrchoviny. A tak přestože to bodově vypadalo na jihu minimálně velmi zajímavě, vyrazili jsme směr Drahany. Hned kousek za kempem jsme potkali skupinku chlapíků co si ve volném čase hrála na vojáky. Copak o to, běhat s paintbolovou pistolí po lese může být jistě zábava, dokonce i jen tak běhat po lese s kusem klacku a dělat tatatatatata je zábava. Ale co má kdo z toho že si na asfaltu cvičí předpisový pozor a nechává na sebe někoho hulákat že má vypnout hruď to nechápu. No prostě, myslím že jsme si o sobě vzájemně mysleli že jsme magoři – mi na kolech v totálním slejváku, voni v americkejch uniformách, na krku psí známky a dělají pořadová cvičení.
Ve vojenském prostoru byla mlha jak v prádelně, pršelo a tak vůbec. Stejnou variantu jako my, zvolilo patrně hodně dvojic, protože cestou z Oklik na kontrolu č. 6 jsem si připadal jako na nějakém maratónu. V původním plánu bylo dojet ještě pro kontrolu č. 9, ale na Peenovi bylo vidět že toho začíná mít plný brejle a tak jsme z obavy před dalším penálem raději zamířili k cíli. Projeli jsme si prostor loňského mistrovství MTBO ve freeorderu a za zpěvu válečných písní jsme se v dobré náladě přesunovali k Baldovci. Chyběla snad jen hymna klanu pilotů, Stínová Elvíra a buben z kůže Protivníků. Déšť už jsme ani nevnímali, limit nás netlačil a tak to nakonec byla takový hezká tečka za tím naším případem.
Do výsledkové listiny jsem se nekoukal, hlavne kdo vyhrál a tak. Naše umístění jsem už zapomněl, tentokrát opravdu nebylo důležité. BA5 byla opravdu dobrodružná a přestože se mi tam nejdřív nechtělo, teď už mám jen pozitivní vzpomínky. Bohužel Bakovákům jsme nakonec do team spirity moc nepomohli, ale není všem dnům konec. Příští rok, už budeme zase zpět v plné formě. Tak přísaháme!!