Jsem asi blázen,ale když jsem si tak během posledních měsíců četl různé články o tom, jak se kde kdo prošil, začal jsem tak nějak podvědomě litovat, že většinu závodů dokončím v relativní pohodě, pořádnou křeč jsem neměl už léta a žaket je pro mě tiskárna na mapy. I články typu, byl jsem tam a tam, bylo to tam fajn a celkem mi to jelo/nejelo jsou nudné. Proto jsem se vypravil na AR05, abych si užil krizí, žaketů ba dokonce slibovali i halucinace bez nutnosti konzumovat drogy. Jak jsem dopadl se dočtete v tomhle předlouhém článku (on ten závod nebyl krátký a taky jsem děsně ukecanej žejo).
Někdy před dvěma lety jsem pak v televizi uviděl americkou televizní show s názvem EcoChalenge Borneo. Expediční závod napříč džunglí, který vypadal opravdu drsně narozdíl od čajíčků typu poslední trosečník. Koukal jsem na to jako Telemanový vrata. No a pak jsem na webu ČAES zjistil, že takových závodů je víc a i kus blíže (né že bych se nechtěl podívat na Borneo). Na jaře loňského roku jsem tedy navedl nejprve Peena a pak Hynka Urbana, že se určitě musíme zůčastnit Adventure Race 2004, protože to bude děsná légra.
Bohužel vloni jsem dopadl tak jak jsem dopadl, o tom už jsem toho nakecal až monitor bliká a oči bolí. Z akce jsem se odhlásil hned po zpackané ruletě – chtěl jsem dát klukům čas najít si náhradníka. Nakonec stejně nejeli, ale letos mě na závodech v Jelencích oslovil Hynek, zda bych nechtěl letos jet. Jasně, že jsem chtěl. Člověk si nesmí nechat ujít příležitost se pořádně prošít.
Každý, kdo někdy hrál nějaké ty žaláře&draky, vám potvdí, že základ je dobře vybrat družinu. Čtyři mágové jsou vám naprd, protože než se dostanou na slušnej level smlsne si na nich kdejaká havěť a jeleni se zatím klidně pasou. Takže to chce nějakýho mlátiče, co je bude hlídat, zloděje co si poradí se zámkem a nějakýho klerika, co bude mazat rány a vařit lektvary. No a s AR je to stejný. Je to týmová záležitost a tak je zcela překvapivě dost důležité sestavit ten správnej tým (akorát bych do toho netahal erotika Kludského). Prozradím vám tedy něco o svých souputnících.
Hynek – pořadatel kultovního závodu Jasoň&Drsoň, zkušený účastník survivalů a specialista na vítězství v prvních ročnících různých závodů. Jako jediného jsem znal o něco déle než týden před závodem.
Martin – musím si veřejně posypat hlavu. Když jsem viděl jeho rok narození bleskla mi hlavou ošklivá myšlenka “aby nás děda nebrzdil”. Moji drazí čtenáři – jednou bych chtěl mít takovou fyzičku jako tenhle “děda”. Jako jediný z nás nakonec závod dokončil, když za 74hodin putování spal asi tak 4 hodiny. S velkým respektem doufám, že si mě ještě někdy vezme do týmu. Snad mu budu stačit…
Lucka – do týmu se dostala na poslední chvíli jako náhradnice za Jindru, kterému vystavila stop nemocná noha. Myslím, že zapadla skvěle a nakonec vydržela s Martinem putovat nejdéle.
I když jsme se vlastně poskládali na poslední chvíli, myslím, že jsme tvořili dobrý a kompaktní celek, bohužel pro nás závod skončil dříve než naši kompaktnost mohla prověřit nějaká větší únava a krize.
Jak to tedy vlastně proběhlo. Já osobně jsem byl už před závodem hnědej strachy – ono 105 km treku, 20km OB by stačilo samo o sobě a když se k tomu přidá ještě 25km MTBO, 110km MTB, 35km na inlajnech a nějaký to lezení, slaňování a další -ání máte tak nějak program AR05 v kostce. Pochopitelně, že všechno nonstop, jinak by to nebyla ta správná junda. Dávka, že by zabila slona. Zvláště pak trekking 70km dlouhý, který byl hlavní náplní druhé etapy, mě strašil, ale nakonec jsem se k němu ani nedopajdal.
Závod začal ve středu 23.8. v 1000 na náměstí v Bechyni. Parkový OB na městském plánu bez vrstevnic byl takovou první legráckou od pořadatelů. Zejména výstup 20 výškových metrů na skálu a hned zase sestup dolů cestou “rovně podle potoka” mě pobavil. Tchýni jsem na mostě nepotkal, ale pod mostem zvaným Duha byla poslední kontrola a pak už jsme se vydali na druhý úsek – 35km po červené údolím Lužnice do Tábora.
Přes intenzivní deště, měla Lužnice v Bechyni kupodivu 20cm pod stav. Tedy pod první povodňový. Červená značka se tak místy ztrácela pod hladinou hnědé kalné vody. Ani okolní stráně a louky nebyly zrovna suché a tak jsme měli boty když ne přímo mokré, tak alespoň pěkně prochcaný. Střídáním běhu a velmi rychlé chůze jsme předstihli pár týmů, ale Hynek stále víc a víc kulhal a kousek před Stádleckým mostem bylo jasné, že pro něj dobrodružství končí dřív než vlastně začalo. Dostal Ibalgin a začal telefonem schánět pořadatelskou pomoc.
Tím pro náš tým “Seskočil z rudé skály a vyrazil si dech” závod s ostatními skončil, ale pořád tu byl ten hlavní závod, pro který se asi většina lidí do takových akcí pouští – závod s vlastním tělem, hledání své hranice možností a tak vůbec blabla. Tak jsme my tři zbývající pokračovali po chvili dál směr Tábor. Cestou jsme prohlíželi jezy, přes které se valila kalná divoká řeka s průtokem přes 60 kyblíků. Pěknej hukot.
Kousek před Táborem se ozvalo moje koleno, které jsem si narazil v sobotu před závody, když jsem byl pojezdit v Jedovnici. Asi jsem si ho přece jen trochu pošramotil. Jít jsem mohl celkem pohodlně, ale běžet už ne. Říkal jsem si, že to přejde a pochodoval stále vpřed neb první časový limit byl vcelku vražedný – Táborské podzemí zavíralo v 1700. To jsme nakonec bez problémů stihli, ale ve studených chodbách plných schodů jsem najednou zjistil, že nějak nemůžu chodit dolů po schodech.
Cestou k lodím se pak ukázalo, že nejen po schodech. I dolů z kopce mi Martin s Luckou zmizeli pohodlnou chůzí kdesi vpředu. To jsem začal poprvé pochybovat, ale říkal jsem si, že si třeba na lodi odpočinu. Ještě musím říct, že v Táboře na náměstí na nás čekal Hynek se zatejpovanou nohou a tak jsme na lodích jeli 4 a my jsme s Martinem nemuseli střídat singla.
Skoro povodňová Lužnice se od běžné moc neliší, jezy které normálně nejdou jet protože je málo vody, teď nejdou bezpečně jet, protože je jí naopak moc, voleje zůstavájí stejně volejnaté akorát v místech, kde to normálně jen pěkně houpe, byly velice solidní vlny WWII-III. Taková pěkná vodnatka. Jezy jsme až na výjimky přetahovali, ale ostatní se to prý snažili jezdit. Dopadli většinou tak, jak jsem čekal – když je první vlna necvakla, tak jim maximálně třetí, čtvrtá zalila loď tak, že stylem ponorky dosedla na dno. My jsme myslím putovali celkem rychle a tak v suchu, jak to jen na otevřenkách jde.
U bývalého Suchomelova mlýna čekala má nová staronová láska – tedy kajak aby bylo jasno. Zajímavý a za normální vody celkem snadný slalom proměnil aktuální průtok v celkem drsnou školu náklonů – chybovalo se maximálně jednou, pak už se plavalo. Díky tomu byla na kajaky taková fronta, že nás pořadatelé poslali nejprve na orienťák. No a to byl v podstatě můj konec. Na první kontrolu jsme vylezli drsným kopcem ještě za světla, ale když jsem zkusil popoběhnout po vrstevnci prostě to nešlo. A při přelézání údolí k další kontrole se ukázalo, že kromě běhání mi taky nepůjde sestup z kopců. Díky tomu, že jsem začal uvažovat o blbostech jsem vyseknul dvě mapové chyby a měl tak nějak po náladě. Furt jsem ale doufal, že se něco stane a bude to dobrý. Stalo se, ale dobrý to nebylo. Když jsme byli v podstatě nejdál, co to šlo, píchlo mě pro změnu v levém koleně takovým způsobem, že jsem se musel posadit. Myslel jsem, že už dál nedojdu. Jenže byla tma, a nejkratší cesta do cíle vedla přes ty zbývající kontroly, tak jsem pajdal dál. Nevědel jsem, na kterou nohu mám kulhat dřív. Díky tempu báby Hromádkový s nůší plnou trávy jsem ale aspoň šel mapově čistě. Kousek před koncem jsem se rozhodl to trápení ukončit a oznámil Martinovi s Luckou to, co už asi stejně tušili, že to prostě letos dál nepůjde. Kupodivu se mi moc neulevilo – spíš naopak, strašně mě štvalo, že jsem naprosto v pohodě, co se týká únavy, hladu, potřeby spát a přitom nemůžu jít dál. Stejně asi bylo Hynkovi, který na nás čekal u lodí.
Martina s Luckou čekal zjednodušený kajak – protože už byla tma jak v noci nahradil slalom sjezd. Protože všechny kajaky byly poctivé velké plasťáky, žádné rodeovky, projeli oba peřejí za matného světla čelovky celkem hladce a hlavně na Lucce bylo vidět, jak vypadá člověk co právě překonal strach a má strašnou radost, že se mu to povedlo. Poskládali jsme se do lodí a vydali se po noční řece. Postupně jsme svítili nejprve oba dva, pak jen háček a nakonec se ukázalo, že nejvíc je toho na řece vidět když se úplně zhasne. Dva jezy co nás čekali, jsme samozřejmě přenášeli, ale to v noci myslím všichni.
Kousek za slaňováním háčků do lodi bylo centrum závodu a pro mě i Hynka konec pouti po vodě. Ohlásili jsme pořadatelům, že dále už pokračují jen dva a šli spát. Byla jedna hodina v noci a závod, co měl trvat skoro tři dny, pro nás končil ani ne po jednom. Blbej pocit. Chtěli jsme aspoň maximálně pomoci těm dvěma dokončit, tak jsme vařili čaj a když jsme zjistili, že nemají buzolu vyrazil Hynek autem do Bechyně, aby na poslední kontrole lodí zařídil její předání.
Martin s Luckou pak putovali po zbytek noci a nad ránem dorazili do depa. Jak bylo původně domluveno , zalezli na hodinku do spacáků, zatímco my s Hynkem jsme jim klohnili nějaký to jídlo. Pak jsme všichni společně vyrazili na MTBO – na kole jsem s trochou sebezapření jet mohl a stejně tak i Hynek. Pár zabahněných výtlačů mě ale rychle vrátilo od myšlenek, že noha si třeba odpočinula, zpět do reality. 70 km dlouhý trek bych rozhodně neušel. Proto jsem si zvolil nové indiánské jméno “Pomalu kulhal kupředu, ačkoliv nebyl v radě starších” a definitvně zavrhl myšlenky na pokračování. Bohužel k podobnému závěru došla i Lucka a tak, když jí Martin navrhl, že by eventuelně pokračoval s již také neúplným týmem č. 16, vzdala sebetrápení. Puchejře z mokrých bot měla skutečně výstavní. Schodli jsme se na tom, že když už člověk není “ten první” je vzdát vlastně docela snadné – najednou se najde spousta rozumných důvodů. Jenže ruku na srdce – rozumné je maximálně na takovouhle akci vůbec nechodit 🙂 Pak už nemá smysl volat rozum na pomoc. Takže mě to stejně pořád štvalo. Ale když mi i doktor svou drsnou diagnostickou metodou potvrdil, že s tou nohou fakt něco je, bylo mi vlastně dobře, že to utrpení skončilo. Ploužil jsem se kempem a potkával další podobně kulhající, zatejpované a smutně se usmívající. A jak šel čas bylo jich pořád víc a víc – letos to bylo opravdu velmi velmi tvrdé.
Martin nakonec celý závod úspěšně dokončil, když mu na poslední cyklistickou část dělal společnost Hynek, který prohlásil že na kole jet může. Já bohužel nemohl ani to, koleno bolelo tak jsem raději ležel a mazal se Voltarenem. Jak už jsem psal, Martin má můj maximální respekt, ostatně jako každý, kdo závod dokončil. Už když jsem se dopajdal podívat se na finišování prvního týmu v cíli, cítil jsem tak nějak, že po dlouhé době tleskám opravdu upřímně a ne proto že “je to slušnost”. A taky musím říct, že když jim hráli šampióny od Královny, tak jsem jim neskutečně záviděl, běhal mi mráz po zádech a bylo mi jasné, že se za rok na AR zase vrátím a že se budu vracet tak dlouho dokud ten závod nedokončím (a patrně i potom, protože jsem blázen). K AR se určitě vrátím ještě v nějakém článku na téma poučení z krizového vývoje v koleni, nohách a hlavě jednoho rádobyzávodníka.