Letošní ročník Malevilu bude asi zase trošku jiný než ty předchozí. Závod je zařazen do seriálu akcí České pojišťovny Kolo pro život – však taky oficiální název je Česká spořitelna Malevil cup 2002. Počasí je narozdíl od loňska téměř ideální, teplota, tlak i rosný bod optimální, o okluzní frontě ani nemluvě. No a to hlavní, letos jsme s Albertem lehce povýšili a rozhodli se absolvovat delší, tedy 90ti kilometrovou trať. Proto jsem na startu malinko nervóznější než obvykle a vědomosti nabyté četbou příruček bojují v hlavě s myšlenkou, zda přežiju. Cítím formu. Albert povídá, že mu asi upadne koleno, ale startuje taky jako odvážná školačka.
Stejně jako loni i předloni se startuje nejdřív tupě přímo z Malevilu a pak naostro z náměstí v Jablonném v Podještědí, ona by ta úzká silnice asi nebyla to nejlepší na tu spoustu dravců, co musí vyhrát. No, takže start je stejný, prvních pár kilometrů taky. První změna nastává po vystoupání na Tobiášovu borovici, výjezd nahoru je jen z jedné strany, odpadá tedy sjezd do Krásného dolu a šlapání zpět do kopce, teď se točí rovnou do Petrovic. Výjezd na Tobiášovku standardní utahovák. Lehce mě naštvali tři přede mnou jedoucí startovníci, protože pár metrů před vrškem usoudili, že dál se dřít nebudou a sesedli. To by mi tak nevadilo, až na to, že si nějak nevšimli, že za nimi je dalších 5 lidí, co stále jedou a najednou nemaj kudy. No, museli jsme tedy kousek po svých, já si myslel svoje, kolega vpravo zabrousil i mezi drsnější výrazivo českého jazyka. Koukám dozadu a vyhlížím Alberta, který šlape někde za mnou, ale nikde ho nevidím, tak si to šinu dál směr Petrovice a nach DDR, teda teď už vlastně bundesrepublik dojčland. Před výjezdem z lesa je podle popisu pořadatelů věčná kaluž. Při výkladu trati jsem tomu nevěnoval pozornost, přece mě nějaká blbá voda nemůže rozhodit. Ovšem věčná kaluž se jaksi proměnila v solidní rašeliniště, tak tu máme jedno z několika přenášení, jet by se to dalo leda na katamaránu.
U hranic je občerstvovačka, když od ní odjíždím, zahlédnu Alberta. Jsem přeci závodník, žádné čekání. Německo. Kopec, pak cesta posypaná štěrkem, má tvar sedlové střechy. Zajímavý, to u nás neni. Kopec, sjezd, vostrá levá, mírnej kopec, kopec. Házím malej tácek, přímo táceček. Padá mi řetěz. Sprosté slovo. Řetěz se zasekl mezi středem a tácečkem. Spousta sprostých slov. Otáčím kolo, lomcuju řetězem. Silou to nejde, vyžaduje to jemnou chirurgickou práci. Vztekám se, padají sprostá slova. Po cca dvou minutách mě dojíždí pár lidí, je s nima i Albert. Naštěstí se mi to zrovna podařilo zase zprovoznit, ruce mám pěkně umouněné, ale alespoň jsem si odpočinul, tak nasazuju k trháku a pár lidí předjíždím. Hop a skok, kolem Lückendorfu nebo jaxe to píše a jsem nad sjezdem do Oybina. Húúúúúš dolů, to je panečku sešup. Po levé ruce vidím Hvozd, přechází mě dobrá nálada.
Hvozd nemá cenu popisovat, jak již napsal kdysi Albert. Je to asi 7 km pořád do kopce. Posledních cca 1-1,5 km před vrškem všichni tlačíme a svorně funíme, pár dravců šlape až nahoru. Zjišťuju, že chůze zatěžuje nohy úplně jinak než kolo a tak jdu celkem svižně a celkem dost funilů předcházím. Nahoře zase nějaké holky z Německa zvoní na zvonec a kopce je konec, jen minout výpravu důchodců a hnedle z kopce dolů. Tenhle sjezd je pěkně ohubózní, ale docela se mi daří a zvýšuju náskok před těmi za mnou, což se mi ve sjezdech zas tak často nestávalo a nestává. Přichází Krompach a občerstvovačka. Vyhlížím Alberta, piju jonťák, jím banán, Albert nikde. Jedu dál.
Myslím, že za občerstvovačky by se neměly dávat dokopce, než chytím znovu to správné tempo, tak pěkně funím a nohy mi oznamují, že už taky nejsou to co na startu. Ale jedem dál. Jeden z lidí za mnou po ukrutném rachtání vycházejícím z jeho biku (asi chtěl zařadit) pronáší něco naprosto neopakovatelného a nezveřejnitelného ani po 22. hodině, praští s kolem daleko do polí a sedá si do trávy. No, koneckonců občerstvovačka je blízko, to dojde. Lehce objedeme Krompach a stoupáme na Luž, respektive na Myslivny, ale ono to je prakticky jedno, hlavně že se stoupá. Kopec je to pěkný, nahoře u domečků stojí místní a povzbuzují a hlavně nabízejí vodu, kterou si neomévám přirození, ale vylévám na hlavu. To bodlo. Přejede se přes hřeben a následuje pěkná vrstevnicová odpočinková a celkem dlouhá cesta mírně z kopce dolů k Jánovi, ukončená pěkným sjezdem korytem potoka. Pak je nezajímavá lesně polně silniční pasáž, žádné extrémy, je potřeba jen držet tempo. Nohy už cítím docela dost. Teda ne že by mi tak zatouchaly, ale bolej. A začnou o to víc, když začne předposlední hřebík programu, což stoupání na hrad Milštejn. Tady mě chytá první křeč, ale dá se to rozšlapat.
Přes Mařenice se dostáváme skoro až k Malevilu, vlastně projíždí se po louce hned vedle koňských ohrad patřících k ranči. Vidím cílovou bránu, slyším cílový humbuk, ale ještě něco čeká, a to něco je Jezevčí vrch. Pro ty kdo neví, tak si představte, že po šroubovici směrem vzhůru obkroužíte homoli cukru kolem dokola a pak se vrhnete rovně dolů. No, nebudu to více rozvádět, zkuste si to někdy sami. Každopádně mě chytají opět křeče, tentokrát do obou nohou. Lehce ztrácím, čehož využívá hóša za mnou a předjíždí mě. A to mě lehce naštvalo, takže po minutí cedulky s nápisem cíl 5 km zapomínám na únavu i křeče a uháním jako splašený, načež dojíždím skupinku tří lidí, mezi nima i ten, co mě předjel. Jdu dopředu a finišuju, jeden se mě bohužel udržel a nakonec v posledním sjezdu mi ujíždí, ale neva, cíl už je tu. Snímá mě fotobuňka – neměl bych se tvářit nějak inteligentně? – a díky identifikačnímu zařízení a výpočetní technice mi za chvilku pořadatelé podávají papírek s výsledným časem, pořadím v kategorii a dalšími údaji.
Čekám na Alberta a hovořím s Ondrou, který jel padesátku. 
Po cca půlhodině Albert doráží, ale díky problémům s výpočetní technikou lístek nedostal, ale myslím, že je mu to v tuhle chvíli celkem jedno. Jdeme lehce umýt sebe i kola, pak jdeme k autu, nakládáme kola, převléknem se a jdem si užít kulturní program. Posilujeme se guláškem a pivečkem a koukáme na vyhlášení vítězů a na ukázku jakýchsi tanců. Jdeme okontrolovat výherní listinu tomboly a ejhle, oba jsme vyhráli lampičku na kolo a košík na bidon. No vida. I když to kolo, který bylo jako první cena, bych bral raději. Takže si berem své výhry, nasedáme do Berušky a hurá domů.