Jasoň a Drsoň je zvláštní závod. Není to v tom že je náročný, koneckonců to jsou při mé trénovanosti všechny závody. Ta zvláštnost je v něčem jiném, v něčem co se těžko popisuje. Boří zažité mýty, odhlaluje nejtemnějsí stránky vaší duše, ukáže vám kde leží vaše fyzické dno. No s tou temnou stránkou té duše jsem se asi nechal trochu unést, ale s těmi mýty je to pravda. Tak například až do letošního ročníku jsem považoval sedmičku za své štastné číslo. Mýtus to je jasné. A letošní Drsoň ho rozbořil na prach. Ale pěkně popořádku.Začalo to už na cestě z Liberce do Mšena. Vstávali jsme v šest ráno, abychom dorazili včas. Jenže už v prvním kopci začala naše škoda 105 vařit vodu. Je teda fakt, že jsem ráno odjel bez tradičního čaje, ale neměli jsme hrníčky, takže opravdu nevím co tou iniciativou sledovala. U pumpy v Hodkovicích jsme doplnili destilku (celkem 6 litrů) a pokračovali do Mšena. Telefonicky jsme požádali kolegu Baluda, ať nás omluví a zajistí nám nějaké pěkné číslo. Sehnal nám 30, za což mu tímto děkujeme. Cesta byla suchá, místy mokrá, viditelnost byla celkem dobrá. Vařili jsme ještě 1x tentokrát na okraji Mšena. Navíc nám to přestalo startovat, což bylo taky pěkně nepěkné. Naštěstí to na tábořiště je z kopce takže jsme tam, patrně setrvačností, dojeli. Na okraji kempu auto chcíplo a už ten den nenastartovalo.

Přibližně hodinovou pauzu jsme vyplnili převlékáním, montováním kol, svačením a plkáním o tom co nás čeká a nemine. Drsoň měl tentokrát 18 cyklo kontrol a 15 na pěším orienťáku. Už jen tenhle suchý výčet dával tušit, že to bude drsnější než loni. Před 11. jsme se se přesunuli ke startu, já jsem se rozloučil se Zuzankou a po nafasování mapy jsme vyrazili k první kontrole. Ta se nácházela v naší loňské známé Kočičkárně, nebo jak se ta rokle menuje. Stejně jako po celý zbytek závodu, jsme skoro nekufrovali a jeli poměrně rychle, takže panovala spokojenost. Třetí kontrola v Hrasově přinesla první slibované překvapení – vodní orienťák. No on to teda moc orieťák nebyl, protože dvě kontroly jsou na orientování moc jednoduché. Přesto to bylo super zpestření, příště bych se přimlouval za víc kontrol. I když by se asi muselo sehnat i víc lodí, aby nebyly prostoje.

Harasovská ochozka, která ukrývala další tři kontroly, byla asi nejhezčí úsek celého závodu. Vrstevnicová cesta v borovém lese, samá zatáčka, a přitom čistý povrch bez kořenů který umožnil hodně rychlou jízdu a na závěr super technický sjezd k silnici. Tady jsme udělali rozhodnutí, které se v konečném důsledku ukázalo jako fatální. Místo pokračování na kontrolu 7, jsme vystoupali kolem hradu až do vesnice Kokořín a pokračovali pak proti sledu kontrol. A to, jak se později ukázalo, byla pěkná hloupost (velmi slušně řečeno). Kontrola 7 byla totiž živá a zavírala se ve dvě (s posunem ve tři) a tou dobou jsme byli teprve u hospody pod Houskou. Bohužel právě na sedmiče se dalo na úkolech nabrat nejvíc časových bonifikací. Nevím kolik bychom nabrali mi, ale průměrný “zisk” odhaduju tak na hodinu. A to se už se najíždí těžko. Takže první část mýtu o štastné sedmičce padla. Tahle bota určitě stála pár míst ve výsledkové listině. Naštěstí nejsme žadný profíci a tak nás to nemusím vysvětlovat sponzorům 🙂 I když nějakej sponzor co by mě koupil nové kolo se klidně může ozvat na emaila. Díky prodlouženému limitu, jsme stihli alespoň pěší orienťák, který se zavíral až ve čtyři.

Člověk má neustále tendenci něco srovnávat. Zcela logicky porovnám letošní pěší orienťák s tím loňským. Záměrně nepoužívám přídavné jméno běžecký, protože náš pohyb ani letos tohle pojmenování nesnese. Občas sme pravda trochu popoběhli, ale spíše jsme tak nějak chodili. Díky mírnému tempu jsme byli velmi dobří mapově. Snad až na několik menších chyb, které ale nebyly nijak nenapravitelné. Při procházkách po lese jsme potkávali další dvojice, mimo jiné i Baluda s Chozém kteří ale volili opačný postup než my, takže jsme je jen pozdravili a pospíchali z kopce dolu. Zatímco vloni se v podstatě běhalo na jednom kopci, letos to bylo ve třech údolích a bylo to opravdu hodně náročné. Když se ale člověk chce stát drsoňem, musí počítat s tím že lehké to mít nebude. A tak jsem ani moc nebrblal, snad jen kontrolu 12 bych vypustil, byla zbytečně daleko. Čím víc o tom přemejšlím, tím víc je jasné že o výsledku drsoně rozhoduje právě tahle část. Ten kdo ho dokáže oběhnout celý (tím nemyslím pozbírat všechny kontroly 🙂 ) má zaděláno na úspěch. Když teda dokáže jet na kole čas kolem 4 hodin. Nu dosti teoretických úvah :-)).

Z lesa jsme vylezli jako jedna z posledních dvojic. Sluší se poděkovat osazenstvu kontroly, které trpělivě počkalo u našich kol a věcí, ačkoliv už bylo šest večer (a tedy tři hodiny po uzavření kontroly). Dál to bylo poměrně dost jednoduché, ale na neštastné kontrole 7 už nikdo nebyl. Aby taky jo, tři hodiny po zavíračce. Zbytek trasy s kontrolami 17 a 18 jsme také dojeli bez problémů a kolem půl osmé už jsme byli v cíli. Celkem jsme na kole seděli 4 hodiny a za tu dobu našlapali necelých 73 km. V cíli už čekala Zuzka z Olčou které jeli Jasoně, měli toho asi taky dost. Tak jsme tam tak seděli, požírali buřty a vyprávěli si zážitky z trasy.

Zatímco loni, jsme na vyhlašování výsledků zůstali spíše z hecu, letos jsme napjatě očekávali jak jsme dopadli. S vědomím chyby na kontrole číslo víte kolik, jsme pravda nečekali umístění “na bedně”. Ale znáte to, červík hlodal. Pak se v celé své kráse ukázalo že člověk a zejména já je v podstatě pako. Zatímco kdyby nás loni vyhlásili na sedmém místě, byl bych překvapený, pyšný a spokojený, letos jsem z toho byl rozmrzelý. Co bych to nepřiznal, před závodem jsem na tu bednu myslel. S odstupem času je mi jasné že o to stejně nešlo. Je jedno, že jsme v konečném pořadí až na devátém místě. Pěkně jsme se projeli, poznali pár novejch lidí, po trase poradili pár bloudilům. Prostě byla pohoda. Co se mi při vyhlašování výsledků hodně líbí je to, jak se tleská těm co v té době teprve dojíždej. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc to potěší. Po ukončení vyhlašování jsme se, i s cenami za průběžné sedmé místo loudali k autu.

Ale ještě nebyl všemu konec, čekala nás cesta domů. Dávno už padla tma, když se Balud s Chozeém vrátili z trasty. Jsou jedni z těch kteří jeli Drsoně skoro bez tréningu a podle toho si taky hrábli až na dno sil. Když se trochu sebrali, provedli jsme diagnostiku našeho škodoplánu. Chosé jakožto odborník konstatoval že je voda ve voleji a že to nepojede. A když pojede tak že se to může zadřít. K dovršení celodeního sportování jsme tedy ještě absolvovali vlečení na laně ze Mšena až do Liberce. Přijeli jsme v půl třetí ráno, uondaní až hrůza. A aby byla likvidace mýtu o štastné sedmičce úplně dokonalá, měl jsem na nohou 7 klíšťat. To rozhodně nelze považovat za štěstí. I když záleží na úhlu pohledu, taky jsem jich mohl mít 18, za každou kontrolu jedno. Úvahy o tom zda si holit nebo neholit nohy, mi kazí akorát to, že jsem někde ztratil mobila. Ráno jsem si ho bral sebou a když jsem si ho chtěl vzít sebou na trasu, už jsem ho nenašel. Byl modrej. Ale řečeno slovy klasika “ať byl jakej byl je v prdeli !”. Nevadí, beru žiletku a… a jdu si oholit ty nohy. Přece nebudu celé léto dělat taxíkáře nějakým hnusným cizopasníkům.

Jasoň a Drsoň 2002 byl kvalitní závod. I přes všechny útrapy které nás na cestě tam a zpět, i při samotném závodě provázeli, to byl super zážitek. Skvělé počasí, krásná krajina Kokořínska a taková celková pohoda. Za rok určitě pojedem zase. Třeba to tentokrát konečně vyjde na tu bednu. A když ne, tak nám třeba aspoň nebude cestou auto vařit. A nebo se aspoň do té doby naučí dělat čaj….

Zapsal Albert – A.D. 2002

Další fotografie ze závodu a také jeho celkové výsledky, najdete tradične na adrese www.sks-hart.cz