ČP MTBO – Teplice

Podtitulek téhle reakce by mohl znít třeba “jak se bloudí po Krušných horách”. Nevím jak kdo, ale já na svém prvním skutečném orienťáku víc bloudil než závodil. Ale bylo to fajn.

Už jen cesta na start byla velmi složitá a trnitá. Teda myslím to co předcházelo mé cestě do Teplic. Začalo to v Metru rozhovorem nad Budvarem a pokračovalo cca měsíčním emailováním s kolegou Čoudilem. Když už to bylo všechno na spadnutí, vypadl Peen protože musel taxíkařit. Úchylná chuť závodit mě přinutila překonat i můj pověstný strach s cizích lidí a vyrazit sám bez kamarádů. Teda úplně sám sem tam pochopitelně nejel. Mým průvodcem po světě MTBO se stal Pinďa, kterého jsem poprvé viděl ve čtvrtek před odjezdem.

V pátek večer jsem vyrobil mapník z kusu plexiskla a hliníkové pásoviny. Kupodivu přežil celý víkend, nicméně bude potřeba na prototypu provést jisté změny. Za hlasitého troubení snad poloviny aut v Liberci (slavil se titul ve fotbalu) jsem si zabalil batoh, pomatlal bolavé koleno mastí a šel spát abych nabral sílu. Cesta do Teplic byla velmi rychlá. Pinďa je patrně nějaká reinkarnace L. Chirona nebo někoho podobného. A tak jsme se řítili po okreskách přes Děčín a Krupku až do Dubí. Prohlédli jsme si pár místních otužilek ženského (asi?) pohlaví, které postávaly u silnice a samou radostí mávaly projíždějícím němcům. Nám ne 🙁 a přitom jsme měli takové hezké modré auto. Počasí bylo opravdu pěkné, taková ta mlha hustá že by se dala krájettohle je první kontrola kterou jsem našel, bohužel měla číslo 33 a já hledal 35. Bylo jasné že závod bude stát za to.

Ještě bych měl dodat že s námi cestovala také Anička Podrábská, která mi dala několik cených rad do začátku mé MTBO kariéry. Zejména tu, že si mám dát pozor na první kontrolu, tam se prý často chybuje a ztrácí. Po úspěšném zdolání mlhy, jsme nechali auto stát na peróně nádraží v Mikulově. Centrem závodu byl běžkařský stadionek v Novém Městě v Krušných horách. Vzhledem k tomu že jsem tam nikoho neznal, poněkud bezradně jsem se držel Pindi, který naopak znal snad každého a s každým se zdravil. Podařilo se mi vysomrovat několik zajímavých informací ne téma “jak se chovati na startu” a opařit si jazyk čajem (ten sem nesomroval, ale spořádaně zaplatil). Smontoval jsem kolo, našrouboval mapník, promazal řetěz, došel se vymočit a vyrazil zvolna na start. Byly tam fáborky, takže jsem nebloudil.

Úspěšně jsem prolezl celým procesem startu, dostal jsem mapu, zacvakl nášlapy a… A pak to začalo. část Liberecké výpravy v prostoru cíle - bohužel dost z dálky :-) Vyrazil jsem do lesa jakopako a hned po asi 100m jsem našel kontrolu. Bohužel né mojí. To mě zmátlo natolik že jsem chvilku zmateně popojížděl a pak se vrátil na start. Tam sem se zorientoval, uvědomil si že jsem pako a že na první kontrole se nemá zmatkovat. A vyrazil sem jiným směrem vstříc kontrole. A za chvilku jsem jí našel, byla na kopečku, který jsem statečně vyjel. Bohužel ani tahle kontrola nebyla moje. Pomalu jsem začínal tušit, že v terénu jsou patrně i jiné kontroly a že má dosud užívaná taktika “když uvidím lampion jedu hlava nehlava” je slušně řečeno na hovno. Po chvilce zmateného pojíždění jsem se konečně zorientoval v mapě za pomoci buzoly a vyrazil jsem ke kontrole. A do třetice všeho dobrého jsem jí našel. Sice mi to trvalo 17,5 minuty zatímco pozdější vítěz jí našel za 110 vteřin, ale on určitě neměl takovou z toho nálezu takovou radost. Dopil jsem šampaňské, dostřílel petardy, zacvakal nášlapama a pokračoval jsem dál. Pochopitelně že jsem si vždy vybral tu horší variantu postupu, abych si to pořádně užil. A tak jsem drncal po kamenech, tlačil kolo nejetelným svahem, sjel do blbého údolí, spadl do bažiny. Jedním, nebo spíš dvěma slovy naprosto super. Těsně před koncem závodu jsem ještě vyrobil jednu fatální chybu, když jsem místo mapování dal přednost snadnějšímu kopírování závodníků předemnou. Ztracen uprostřed hustého lesa jsem volal zvířátka i petrovské aby mě poradili kudy ke kontrole. Nikdo nepřišel a tak musela znovu pomoci mapa a buzola. Nakonec jsem dorazil do cíle. To bylo radosti 🙂 Pochopitelně jsem jinak působil jako naprostý blbec. Málem sem si zapoměl dát vyčíst čip a pak sem zase nevěděl že si mám počkat na lístek s mezičasama. Nakonec z toho bylo 42 místo ze 49 startujících, hlavně kvůli tomu že několik závodníků neorazilo všechny kontroly.

Na startu scorelaufu dostanete kromě mapy i fixu a můžete si mapu počmárat Noc strávila většina startujících v Teplicích, někdo v tělocvičně jakési ZŚ a někdo z větší části po barech a hospodách. Jelikož už dávno nejsem píč jako jsem býval, dal sem si tři pivka, večeři a šel jsem spát. Nespalo se mi zrovna nejlépe, ale co člověk může čekat když z ním v jedné tělocvičně spí dalších 70 lidí žejo. V neděli byl na pořadu dne scorelauf, což jak sem věděl od Drsoně, je závod s volným pořadím kontrol. A to byl teprve ten správnej hardcore. Moje nezkušenost v práci s mapou se zde ukázala v celé své nahotě a ošklivosti. Sled kontrol sem sice nezvolil úplně blbě – stejný (až na jednu vyjímku která ale znamenala jen 3 min rozdílu) měl 2. i 3. v cíli. Jenže sem na trati vyrobil opět několik parádních hovadin, například místo toho abych jel po kvalitní cestě z kopečka jsem se hrkocal v kolejích od traktoru po hřebenu. A bylo jich víc, ale při jejich vymejšlení jsem byl poněkud stereotypní. Taky mě zradily brejle, což bylo od nich nepěkné, na to kolik stály. Nakonec mi o 4 minuty utekl první bod do ČP. Znalci již tuší že jsem dojel 31. Takže na body snad příště. Cesta domů byla znovu velmi rychlá, ale bez komplikací. Jen mě trochu mrzí že někde v Krušných horách leží moje žlutá dvoupístovka a je jí tam určitě smutno. Ale už mám novou, tentokrát černou.

Leave a Reply