Řečí výsledků to z mého pohledu nebyla žádná sláva. Fyzicky to bohužel stále ještě není ono, a než se dostanu aspoň na výkonost loňského jara, nebo ještě raději předloňského podzimu, tak to chvilku potrvá. Přesto že se ke svému tělu chovám myslím si hezky – krmím ho vybraně, vitamínů má co hrdlo ráčí, pohybu až nad hlavu – tak nějak si postavilo hlavu a dělá haryky. A člověk mu ani nemůže vyhrožovat, že ho vymnění.

Nejsmutnější na tom je, že tělo mé chatrné v tom chuděra vlastně lítá a nemůže za to, zlý měňák to zavinil. Né že bych si nechtěl čas od času dopřát nějakou tu lehčí chorobu, ale co je moc to je moc. Tenhle měňák měl ponožky takhle pocaď a smrděl nepěkným koncem. Poslední zprávy od doktorů libujících si už půl roku v tom, že mi sajou kref a pak dělaj chytrý, ukazují na to, že to nebyl jen tak obyčejný měňák, ale Lymeská nemoc neboli Borelioza. Naštěstí pro mě, přeléčená včas antibiotiky co jsem nafasoval v loni v červnu když sem jak známo nejel na Ruletu. Takže jsem snad zůstal ušetřen některých příjemností provázejících další stádia téhle nemoci (mezi náma je to pěkná svině), ale imunitní systém dostal řáckou pecku. Zima byla letos dlouhá a na virózy bohatá. A nebyla lakomá, tak mi jich poskytla přímo celé spousty. Některý měsíc, jsem stihnul i dvě. A bylo celkem jedno jestli jsem trénoval nebo ne. Takže se na tělo nezlobím, že nefunguje, ono za to fakt nemůže. Snad mu čas pomůže. Amen.

A teď svůj chorobopis doplním o nějaké ty zážitky z těch závodů, aby bylo titulku učiněno za dost. Takže, ty rány do palice jsem schytal většinou v okamžiku, kdy jsem čumíc do mapy, přehlédl nějakou haluz. Zvuk provázející kontakt dřeva a ušlechtilé umělé hmoty mého Tremoru mě ale vždy rychle upozornil, že se řítím kam nemám. O to více jsem byl v neděli překvapen v lese závodníkem cestujícím v kšiltovce žluté barvy, vkusně doplněné českým hokejovým dresem. Myslel jsem si že pravidla hovoří celkem jasně a šrámy na mém škopku jsou jasným důkazem proč. Tak nevím, jak se stalo že se dostal do lesa. Leda by to byl tůrista s mapníkem…

Kromě ran do hlavy jsem v sobotu taky koupil jednu větev do šaltru a chvilku se bál že je po něm. Naštěstí nebyl urvanej, jen zaseknutej, tak jsem ho odseknul a pokračoval v krasojízdě. Krásně jsem jel ale jen chvilku, pak jsem chtěl být chytřejší než chytráci a trochu přetaktizoval postup na 13tou kontrolu. Cestou na 14ku neseděla mapa tak jsem do ní chvilku bezradně koukal, ale rachot nemilosrdně týraného řetězu, jak se kdosi rozjížděl od kontroly mě navedl zase správným směrem. Kontrolu č. 17 jsem sice na rozdíl od velké spousty dalších závodníků orazil správnou, ale s jejím hledáním jsem si dal dost práce. Celkově vzato, to mohlo být o takových 8 minut rychlejší, ale na víc jsem fyzicky neměl. Je to trochu Oroboros – když chci jet bez chyb, nesmím jet fyzicky na maximálkách, ale kdybych nejel na svých současných maximálkách, budu disk na limit. Tak a jak z toho ven? Stohoven? Dvěstěhoven!

Ale byla fůra zážitků – tak třeba ten čertovský řízek k večeři co mě pálil ještě v pondělí a co mi po něm tak krásně chutnalo pivo v bufetu u Bobíka. Nebo flaška s pracně odbubliknovaným mixem matonky a ionogenu zapomenutá na stolečku u chatky. Mattoni už není, zvolal jsem v duchu a vyrazil na nedělní scorelauf ve 30ti stupňovém skoroletním počasí, bez chleba a bez vody. A stejně jako Ivan Mládek jsem dorazil do cíle. Vyprahlej jak Fanánek pět minut před vodvíračkou Na Kovárně. Po dvou hodinách boje převážně se sebou, jsem se na pořadatele rozlévajícího pití vrhnul málem jako ta upírka z reklamy. Give me some drink! Exnul jsem tři kelímky štávy, u chatky pak dopil svojí zapomenutou flašku, ale teprve když jsem cestou domů v autě vypil 2 litry vody byl jsem schopnej jít se vymočit. Eště že nebyla dopingovka, seděl bych tam fakt dlouho. No a tak bych mohl pokračovat… Zkrátka a dobře, sezóna MTBO je tady. 3x hurá 🙂