Tak především můj tradiční parťák Peen si sice tentokrát nic neuřízl, ale odjel se vozit kamsi na jachtě, čímž si vysloužil pojmenování “milionář posrané”. Ale zase palmy, malibu, Tahiťanky… to nemusí bejt špatná dovolená, tak mu to přejme milé děti 🙂 Protože můj první tip na náhradníka selhal, zkusil jsem oslovit Ctíbu Podrábského, zda by nechtěl se mnou jet on. Myslím, že ho nemusím moc představovat – vítěz mnoha závodů (mimo jiné RockyMana – nejdrsnějšího orienťáku co se kdy jel), dlouholetý reprezentant MTBO a vůbec živá legenda tohohle sportu (trochu patosu je v tomto případě víc než na místě). Jelikož souhlasil, stavěl jsem se na start ve stavu, který jsem pracovně nazval “napjaté očekávání”. Nebyl jsem si totiž vůbec jistý, zda mu alespoň uvisím, nebo zda dojedu do cíle v předkomatické křeči.
Další novinkou byla změna místa, z tradičního tábora ve Mšeně jsme se přesunuli do kempu v Nedamově, díky čemuž se změnil i prostor a místo Kokořínského dolu se tentokrát bloudilo spíše v oblasti Dubských skal a v okolí Doks. Novinkou byla i podmínka, že Drsoň musí být všestranný a prokázat to musí ziskem minimálně 300 bodů ze živých kontrol.
Spousta věcí ale byla tradiční, tak třeba setkávání s lidmi co jsem dlouho neviděl, obvykle tak asi rok. Tradiční bylo i zpoždění výkladu trati a posun startu 00 🙂 Ale nakonec tradičně všichni odstartovali, přičemž na Jasoně hned na začátku čekal filtrovací úkol – lodičky a provazový žebřík. Nikdo se ale neutopil, ani necvaknul, takže divák tradičně lačnící po krvi a účasti ve zprávách TV NOVA přišel tentokrát zkrátka.
Po zákresu kontrol, jsme po kratší poradě vyhodnotili že běžeckým orienťákem poblíž kempu budeme končit a že uděláme takový kruh. Dosud si nejsem úplně jistý, zda to byl či nebyl dobrý plán. Obrázek o tom kudy jsme to fikali si můžete udělat z přiložené mapky. Myslím, že to byla celkem dobrá varianta, jen škoda že jsme cestou ještě nevyzobli č. 27 nebo 40 a hlavně pak 6ku. Mohli jsme mít o nějakých 20-60 bodů víc a tím pádem bychom vyhráli. Zejména ta 40ka byla původně v plánu, ale dohledávka 17ky nás od toho odradila. Pořád jsem totiž měl pocit, že směrný čas 90 minut pro pěší běh je jako obvykle podhodnocený a že tam budeme tak 100-110 minut. Proto jsme ke konci raději valili na běh, který ale tentokrát byl celkem rozumný (když si vzpomenu na to peklo před čtyřmi lety na Housce) a za 65 minut jsme byli z lesa venku i s vypuštěným závěrem. Po lodičkách nám do limitu zbylo ještě bezmála 20 minut, ale všechny kontroly už byly daleko, těla znavená a navíc začalo pršet a tak nebyla ani nálada se ještě někam honit. Krom toho tretry zůstaly u běhu, protože na ten krátký sjezd se nevyplatilo přezouvat.
Otázka tedy zní, zda nebylo výhodnější jít na běh hned na začátku. Myslím, že to pořád nevím. Sice bychom pracovali s čistým časem, ale většina postupů by byla si myslím výrazně těžší a pomalejší – Černou roklí nahoru, na Kohouta tím šíleným krpálem, výjezd na Ronov od Stvolínek, Vlhošť skrz tu skalní úžlabinu plnou písku. Takže opravdu nevím nevím.
Co ale vím jistě je, že i letos byl Drsoň naprosto úžasnou záležitostí a mám z něj celou řadu skvělých zážitků – jízda s Borkem byla pohodová záležitost, korigoval svoje tempo podle mého a navíc v tom celkem fofru v pohodě stíhal mapovat. Vymyslel několik úžasných nábližek – třeba ta 20-21 mě fakt dostala. Vůbec nejlepší to ale bylo na běhu. Rozumnou rychlostí a naprosto čistě jsme tratí doslova proletěli. Druhé místo, navíc s reálnou šancí vyhrát je super, akorát že příští rok asi budu muset vyhrát abych zkompletoval řadu 4,3,2. A to nevím jistě, zda se podaří, konkurence je rok od roku Drsnější. Tak nějak ale cítím, že právě závody kde člověk musí ukázat určitou všestrannost jsou pro mě to pravé oříškové. Takže se na ně asi začnu zaměřovat kapku víc.
