Ruská Sibiř 2005

Byl nádherný slunečný březnový den 15. ledna, když se opět o něco početnější skupina bikerů sešla v Nové vsi na třetím ročníku lehce orientačního závodu Ruská sibiř. Pochopitelně, že jsem si nemohl nechat ujít příležitost vidět zase fůru známejch.

Celá letošní zima je slušně řečeno velmi mírná, a tak se nikdo moc nedivil, že letošní Sibiř měla k zimnímu klimatu dost daleko. Přepdpověďníci sice slibovali ochlazení, ale toho jsme se dočkali asi jen v tom smyslu, že nebylo 15 stupňů jako víkend před.Před startem to byla taovká ta milá klasika, kdy člověk potkává různé známé které od léta neviděl a vede takové ty různé řeči. Krom toho se střídavě převléká, montuje mapník, olepuje průkazku, mapu a stůl, zakresluje kontroly a zase vede řeči.

Když mi do startu zbývalo asi 20 minut začal na mém historickém stroji haprovat přední blatník. Zkušeným omrkem jsem došel k zjištění, že jsem ho namontoval poněkud špatně a jal jsem se chybu napravovat. Majda mi sice nabízela, ať tam blatník nechám že mi ho pohlídá, ale v tu chvíli se ten den poprvé ozvalo rádio Hlava a připomenulo mi že “ajm mekánik”. A zkušeného mekánika s “golden hande” přece blatník nerozházi.

Taky že ne, ještě jsem se stihl před startem trochu nudit, ale než jsem se do toho mohl pořádně položit už jsem frčel. V rámci změn takticko operační doktríny byly slavné rakety SS20 převeleny z letního prostoru až na zimní sibiř a tak se na první kontrolu konala tradiční prémie. Tu jsem ale nějak moc neprožíval, něboť jsem se stejně jako vloni rozhodl jet závod jako trénink, bez výsledkových ambici, což jsem si pojistil tím že jsem si vzal svůj 15 kilový zimní speciál vybavený blatníky a velmi širokými plášti Hutchinson Aligator. Díky těmto vlastnostem kolo jede velmi klidně a stopu drží asi jako tank. Bohužel zhruba stejně tak i akceleruje, takže spolehlivě tlumí závodní ambice.

Jel jsem tedy klidně a kochal se prosluněnou krajinou. Moc jsem si nečetl popis trasy, takže hned z jedničky na dvojku jsem si to trochu prodloužil. Zvědavého Sama jsem ubezpečil že jedu na výlet a proto můžu jezdit i delší trasou. Rádio Hlava vyhrávalo pecky typu “Den je krásný”, “Silnice bílá předemnou” a podobné songy ve kterých je velebena krása slunečního dne a tak nějak vůbec.

Cestou na třetí kontrolu pod Valečovem mě předjelo několik známých, které jsem ubezpečil, že jedu na výlet, což mi v cíli vyneslo od Gibona výtku, že jsem hnusný alibista. Tak jsem ho ubezpečil že má pravdu 🙂 Za Valečovem jsme se obrátili na sever a mohli se tak kochat pohledem na zasněžené Jizerky a Krkonoše. Bohužel za chvilku jsme se otočili proti větru, který zejméma v okolí Hradišťského letiště dul velmi intenzivně. Takže zcela logicky rádio Hlava zařadilo “Duj duj duj, duši mi očaruj..”.

Pak mě dojeli a předjeli kluci ze SNS tak jsem ztlumil rádio a chvilku jel s nima, stejně to bylo do kopce tak se na tepák moc koukat nedalo. Společně jseme dorazili ke křížku který velebil český národ, takže jsme si zahulákali “kdo neskáče není čech” a hurá sjezdovat. V celkem technickém sjezdu mě předjel Makčus jedouci stejně jako vloni medailovým tempem.

Za Mohelnicí začal stoupák na náhorní plošinu a rádio Hlava zahájilo obornou cyklo-geografickou diskusi “to jako Kolem Flander, jen ty kostky tu chyběj”. Na náhorní plošině to zase pěkně foukalo, ale nakonec jsem se monotóním tempem doplácal až k občerstvovačce. Tam jsem odmítl rum a posilněn tatrankou a čajem jsem pokračoval dalším pěkným sjezdíkem.

Cesta na šestou kontrolu vedle nejprve loukou a pak velmi pustým lesem. Vyplatilo se číst popis, protože mapa lhala, “jako když stiskne”. Popis sliboval kontrolu na mýtině, což přimělo rádio Hlava zařadit tvrdší kalibr. “To je prej mýtina, prej ňáká louka..” dunělo mi v uších když jsem tlačil kolo temným hustníkem. Na kopci jsme chvilku s několika dalšími debatovali který strom asi měli bakováci na mysli, ale když se nikdo nesmál mému kvalitnímu ftípku že za ptáka tu visí netopír, tak jsem šlápl na pedál a pokračoval. Stejně tam žádný víly nebyly tak co…

Sedmá kontrola v hlubokém údolí Mohelky přinesla zásadní volbu kudy dál. Ale protože už cestou dolů mi bylo jasné, že podle popisu se tedy rozhodně zpět na silnici vracet nebudu, zkusil jsem nejprve chvilku jet údolím po modré značce. Brzy bylo jasné že by mě dva km cyklokrosu mohli i zabít a tak jsem vyrazil za Melounem který realizoval variantu přímo nahoru na kopec do Strážiště. Kopec to byl pořádný ale dovedl nás na tu správnou stranu údolí.

Pak už to byla sradnda a přes Jivinu a Klášter jsem se postupně doplácal zpět do hospody. Můj silně slabý výkon mě zařadil někam do poloviny výsledkové listiny, což jsem ani nečekal, vzhledem k tomu jak jsem byl ze začátku přejížděn myslel jsem že budu poslední. Celkově tak tuhle akci hodnotím jak jinak než pozitivně, vždyť vše proč jsem tam jel se splnilo a řečeno slovy klasika “vejlet se poved né? pěkný počasí.. dobrá parta..”.

A co vy? Taky máte v hlavě vlastní rádio? A měl ho Jan Tleskač? A zelený raul?

Leave a Reply