Drsoň se podobně jako naše Krásná Izabell přetransformoval z přírodního závodu na setkání cyklistů, protože jak známo, pořádat v Čechách závody lze podle posledních zákonů jen se souhlasem premiéra. Nicméně setkání to bylo kolosální, vždyť původodní plánovaná kapacita byla vyčerpána už za dva dny a ani na nás se původně málem nedostalo místo. Naštěstí nakonec organizátoři vzali na milost většinu náhradníků, a tak tábor ve Mšeně tradičně praskal v švech.
Setkání mělo podobná pravidla jako loni, ovšem poměrně velkou změnou k lepšímu byla velice kvalitní mapa – pětadvacítka Kokořínsko z nakladelství ROSY. Sice byl trochu problém složit tu plachtu do mapníku, ale o to lepší byla čitelnost vrstevnic, a dalších věcí důležitých pro správnou volbu postupů.
Na start jsme se postavili s poněkud pošramocenou fyzickou kondicí, neboť já jsem celý týden kolem kola pouze chodil, chrchlající, smrkající a hlavobolící. Peen zase pro změnu pokračoval ve své kariéře bulimika, kterou nastoupil už po 50ce Českým rájem a která se ho, jak se zdá tak úplně nepustila. Takže jsme jeli v klidu a nikam jsme se nehnali. Zda jsme zvolili ideální sled kontrol nevíme, ale jeli jsme to cca. následovně.
Po startu jsme přes Močidla a Jestřebický důl, vyrazili sebrat hodnotné kontroly na západ od Mšena. První lehce survivalovitá vložka přišla za Jestřebicí, kde jsme putovali přes pole (podle mapy tam měla být cesta a podle stop jsme nebyli sami :)), pak průsekem a nakonec jsme slézali takovým pěkným dvojkovým lezením s kolama dolů. Kláda v lístí v kombinaci s kotrmelcem už byla pak jen takovým bombónkem před najetím na kýženou údolní cestu.
Minuli jsme Nostalgickou Myš a šněrovali si to směr Vidim. Tady jsme možná měli jet vrchem po silnici, protože Vidimský důl se žlutou značkou nebyl zrovna nejsjízdnější a po té silnici to bylo o 20 bodů víc. Takže možná první chybička. Kousek za Vidimí nás předspurtovali dva draci, ovšem asi jeli jinej závod, protože ačkoliv mleli cosi o patníku č. 6 (u kterého byla kontrola), svižně ho minuli a spurtovali kamsi na kopec.
Takticky jsme vynechali kontrolu č. 20 na Supí Hoře, protože těch 40 bodů nestálo za to drápat se na kopec a zase hned dolů. Jinak jsme ale západ mapy vybrali celkem důkladně a přes Dražejov jsme se pomalu přesunuli na druhou stranu mapy. Po kratší poradě jsme se rozhodli sebrat hodnotné kontroly na severních kopcích, což se nám celkem rychle i povedlo. Když jsme opouštěli Korecký vrch, začalo bohužel pršet a tak jsme necelé poslední tři hodiny, museli putovat v dešti.
Ve vesnici Okna bylo centrum pěšího orienťáku, který byl zdrojem našich dalších komplikací. Asi jsme na na něj neměli vůbec lízt a místo toho jet raději na jiné živé kontroly. I když co jsem viděl otázky ze skalního kvízu tak bychom se tam asi taky nevyznamenali :). Na první pohled, se ale pěší orienťák jevil jako docela zajímavá alternativa. Bylo jasné že celých 300 bodů neseberem, na to nebyl čas, ale zdálo se nám, že takových 150 sebereme v pohodě a za hodinku už budeme znovu na kolech.
Ho hó, chyba lávky bledá tváři. Už při zakreslování kontrol pršelo více než zdatně. Hned na první kontrolu jsem vysekl parádní kufr, na druhou jsme se zase mrcasili v takových hustých borovičkách, před další byla zase paseka, která nebyla v mapě. Ta kontrola v borovičkách pod skálou nám to vůbec vylepšíla, protože jak jí Peen razil do mokré průkazky moc se mu to nepovedlo a organizátoři si jí při “vyčítání” nevšimli. Rozdíl 15 ti bodů pak zavinil, že nás vyhlásili o 10 bodů čtvrté, zatímco ve skutečnosti jsme skončili o 5 bodů třetí. Ale stanou se v životě horší věci. Třeba hned to pokračování pěšího orienťáku.
Jak pořád lilo, tak mapa přestávala držet a my jsme byli pořád mokřejší. Vono takový mokrý borůvčí vám boty nevylepší. Trochu jsme se dohadovali co ještě sebrat, Peen se psychicky upnul k jakési kontrole pod převisem (možná se chtěl schovat před deštěm,) zatímco já jsem se zase upnul k tomu, že chci z toho hnusného mokrého lesa co možná nejdřív pryč, protože nás začíná pálit limit. Tenhle orienťák možná nebyl těžký profilem – byla to přece jen rovina a na ní brdky, ale o to těžší bylo počasí a hlavně stavba. Já prostě skály a kontroly v zeleném nějak neumím.
Když jsme se konečně ocitli znovu v sedlech, zbývalo z limitu asi 50 minut a do cíle daleko. Původní asi 150 bodovou variantu jsme poslali k šípku a co nejkratší cestou jsme to přes Ždár a Nosálov valili do cíle. Na konto jsme si připsali posledních 70 bodů a promočení a promrzlí jsme se přišourali do Mšena. Limit nás moc netlačil, přijeli jsme asi 5 minut před ním. Teď zpětně si říkám, že kdybychom na pěší orienťák rezignovali, mohli jsme za tu hodinu a půl kterou nás stálo dvojí přezouvání a kufrování v lese sebrat takových 150 bodů, jenže před tím během se nám zdálo, že je v tom lesem sebereme taky.
V cíli vládla tradiční pohodová atmosféra a s plným břichem a horkým čajem už se zase den zdál hezkým. Akorát že pořád pršelo, i když občas byla drobná přestávka. Zajímavé bylo, že když už byli všichni Drsoni v cíli, na trati byla ještě spousta Jasoňů a dokonce i jedni Šmudlové. Jasoň byl kvůli nutnosti sebrat všechny Jasoní kontroly (tedy i běh) možná drsnější jak Drsoň s pohodovým 7 hodinovým limitem :). Každopádně to byla podarená akcia a důfam že z teho nebuďe zápal plůc. Takže děkujeme organizátorům, sponzorům, osvětlovačům (no těm ne.. 🙂 ). A za rok zase. Jen si musíme dát většího majzla na začátek přihlášek, mám takový pocit, že to bude ještě větší fofr než letos.
Další fotografie, ohlasy jiných závodníků a také povídání od stavitele najdete tradičně na webu Jasoň a Drsoň