Je pátek, 11. června 2004. Sedím na pláži v horkém Palermu. Garson přichází s šálkem pressa a přináší čerstvý tisk. Otvírám Gazettu dello Sport a na první straně čtu novinky. Nedvěd si učís jinak háro před ME, Zidane má pleš o 2 cm2 rozložitější a Hruška po úspěchu v závodě kolem Německa jede na Tour, tak se vrhá na kopce. Hmmm. Ááá, tady máme něco zajímavého, poslední zprávy z Ruské rulety. No jo, tam s Albertem večer jedem. Novinky: možná přijede Armstrong, Zabel a snad i kouzelník. Albert díky rekonvalescenci odříká svou účast… Cože? Čtu ještě jednou a je to tam černé na bílém. Jsem šokován, nechávám si donést telefon a zprávu ověřuji, považuji to za kachnu senzacechtivého pisálka, inu konkurence chce vyřadit Barney Team z boje už před startem. Bohužel, mé nejčernější představy se naplňují a tak v pátek podvečer vyrážím směr Bakov a následně Ptýrov, kde je centrum závodu, sám samotinký.

Letos, jak všichni vědí, přibyla jedna kategorie s poutavým názvem Meresjev, prý nejtěžší. No tak samozřejmě že jsme/jsem byli/byl přihlášení/přihlášen do toho nejtěžšího, co je k mání. Sakra to je ale schizofrenie… Takže z toho všeho za daných okolností koukalo pěkné noční a pak i denní sólo. Akce začala podařeně, neboť jsem si po příjezdu do Ptýrova uvědomil – sakra, dyk já zapomněl vzít stan! A tím začal víkend, který by se nejspíš zapsal do Guinessovy knihy rekordů v kategorii sebeprokletí se a vynadání si do kreténů během dvou dnů. Otázka stanu se nakonec vyřešila sama, protože pokud máte pikapa (čti pick-upa), vyspíte se v nákladním prostoru neboli v kuřáku i s kolem a ani to není tak hrozný. Pozdrav s pořadateli, zrobime prezenčku, menší výklad trati a už se to připravuje na start.

Takže krátce po jedenácté šup na to. Procházím hravě startovní kontrolou množství alkoholu v krvi (projetí pod brankou bez kolize) a už stavím na “bodovišti”, kde se jak jinak než rozdávají body. Teda, body jsou až na trati, přesněji řečeno se tu rozdává dnešní bodové hodnocení kontrol. Nazdar Peene, slyším opodál, a on to Báža, známý to bard, sportovec a ředitel v jedné osobě. Tak v klidu kecáme, já kreslím do mapy, a najednou zjišťuju, že bych měl asi vyrazit – protože již vyrážejí za halasného řevu i Čuníci, kteří startovali nějakách 5 minut za mnou (a hodlají zadržet muže s koženou brašnou na zádech. Ještě že můj kejmlbek je textilního původu! Ale podle toho, že nebude čas zkoumat kdo je kdo, malé obavy, zda dojedu, ve mně hlodají). No vyrážím směr Klášter, Hradiště a pak na sever přes Mohelnici a Český dub, jako asi ostatně všichni. Jedu značnou turistiku, což se ukazuje na konci jako chyba. Jedu po silnici, kromě jednoho postupu do šíleného kopce po modré značce – (to byla ta první kontrola za 80), ovšem podle toho, že jsem proti těm, co objížděli po silnici pár minut najel, to snad bylo i správně, teda až na tu mokrou trávu. No a pak Dub, Kotel a přes Všelibice zpátky. Myslím si (samozřejmě to ale není pravda), že mám ještě dost času, a tak za Všelibicemi místo nazpět točím ještě doleva a jedu pro kontrolu myslím že č. 14 na 10! bodů. No ta se mi vyplatila! Po ní beru ještě jednu dvacítku, ale to už jasně vidím, že nestíhám, a tak jedu co to dá. Naštěstí se mnou od Duba jedou další dva Meresjevové, tak mi aspoň zezadu svítěj a dá se jet rychleji. Stejně je to ale málo, a tak v cíli mám ze sebraných 210 bodů sedumdesát dolů, díky penalizaci za překročený limit a jsem osmý. Samozřejmě, že si nadávám co to jde, kdybych se vykašlal na nějakých mizerných 10 bodů, tak bych to stíhal. Ale jak známo, na kdyby se nehraje. Další mudrování utíná déšť a po chvíli štrachání zažívá pikap myslím první nocování.

Ráno je standardní, probíhají různá setkání, přetřásá se dnešní bodové ohodnocení – jak to asi bude? Obloha nevěstí nic dobrého, ale zatím neprší. Čuníci stále hledají muže s koženou brašnou – zatím asi na žádného nenatrefili. Kvapem se blíží okamžik startu. A už to jede, a mastím si pro bodové ohodnocení. No, takže kontroly pod Ještědem vynechávám, a rozhoduji se pro takovou osmičku: přes Horní Bukovinu a Horní Krupou do Kuřivod, tam přes silnici, na Velkou a Malou Bukovou, do Mimoně, Grunova, pak na Tlustec, Lipku, Ralsko, a tam se uvidí. Samozřejmě, že cestou brát kontroly, to dá rozum. Cesta pěkně ubíhá, pár deštíčků, co se přežene, nemá dlouhého trvání, maximálně přispívá v pěknému zablácenému dyzajnu. Velká Buková je samozřejmě moc pěkná vyjížďka… V Mimoni zdáli koukám, zda má drahá polovička spolu se švárou seděj venku a grilujou kuřátka. A taky že jo, herget to je ale lákadlo! Ale odolávám, a chuť na kuřátko zaháním müsli tyčkou a ionťákem z Camelu. Sbírám kontrolu u Luhova a vzhledem k času kašlu na kontrolu na Tlustci a jedu rovnou na Lipku. Ovšem asi ne z té nejlepší strany, protože cesta, která je v mapě, se záhy mění v buš a mačetu jaksi nemám. Za to škrábance na nohou ještě dneska jo. Nakonec se prokoušu houštím až na silničku, která vede k vysílači, kde je taky kontrola. Do pravý nohy mě chytá nádherná křeč, musím slézt a rozhejbat to, šlapat se chvíli nedá. Zrovna mě míjí Aleš s Martinou z Pells MTBO Teamu, druzí v Maximech, a jede jim to fakt dobře. Cestou z Lipky na Ralsko potkávám borce ze Smržovky, Hanziho a Mišiho, a že máme na to Ralsko společnou cestu, tak že pojedem spolu. A že se jede chvíli po silnici, střídáme špice.

No a pak se přihodilo to, proč kandiduji na post debil víkendu. Zkrátka, a fakt nevím proč, nejspíš jsem prostě koukal do mapy nebo kontroloval šaltr nebo cokoli, jsem si nevšim na silnici stojícího auta a pravým rohem mu ťuknul do zadního světla. Následoval let, dopad a to se pak ještě 2x opakovalo (jak letěl napřed mAk a pak i Miši). Nádhera. Podrobnosti rozebírat radši nebudu, debatou s majitelem auta a jeho rodiči (děsný peklo) jsme strávili aspoň 20 minut a celkem to vzalo chuť do dalšího závodění. Tak teda aspoň vemem to Ralsko a pak radši zpátky. Na Ralsku se přihodila další legrace (nepočítám to, že to je celkem kopec), kdy si mAk ustlal na kamenech, a tak jsme do cíle po časovce z Mimoně do Ptýrova přijeli sice s poměrně luxusním náskokem proti limitu, ale vypadali jsme, jako by nás přejel kombajn.

V cíli jsme se nechali ošetřit sličnou zdravotnicí, použil jsem pak báječnou sprchu a šel si dát jídlo a nějaké to malé pivečko. Se zavázanýma oběma nohama (pěkně sedřená pravá a rozsehlý lejtko na levý) jsem myslím coby Meresjev zabodoval. Coby závodník už to tak slavný nebylo, z mého výkonu se urodil sedmej flek, což při tý bídě sice neni nejhorší, ale přeci jen mohlo to bejt lepčí, že ano. Čuníci snad ukol úkol splnili a muže s koženou brašnou zastavili, ponivadž slavně zvítězili.

No, ve stanu se rozjíždí pěkná pařbička, celkem mě mrzí, že jsem přislíbil účast na rodinné oslavě. Musím odmítnout i Bážovy pobídky k panákování, čímž jsem asi pohřbil veškeré naděje na nějaké umístění v letošním závěrečném závodě ČP MTBO, ktrý pořádá právě OK Bor…;-)

Co říci závěrem? Díky Devilům za závod, myslím, že Albert krutě prováhal. Jen jak už jsem psal v příspěvku na webu, víc se mi líbilo, když byly kontroly víc nahuštěné v tom vojenským prostoru, takhle se mi to pozdávalo moc roztažený. Ale jinak super, i když jak musím opět poněkolikáté poznamenat, jsem prostě vůl.