Reakce na beznadsázky kultovní závod. Závod který nás přivedl k orienťákům. Závod při kterém se zrodil název BarneyTeamu. Závod který se nám zaryl pod kůži.

Tři týdny po mokrém Malevilu jsme se postavili na start dalšího závodu. Tentokrát se nejedná o klasický maraton, ale o přírodní závod dvojic. Kategorie jsou vypsány dvě. Po prostudování propozic jsme si zvolili tu náročnější s názvem Drsoň. Po prezentaci se shromažďujeme před domečkem skřítků pořadatelů, a čekáme na výklad trati. Po něm už vypuká startovní chaos. Nestartuje se hromadně, ale intervalově, což je u orientačního závodu více než logické. Vysoké startovní číslo nás odsuzuje k téměř dvouhodinovému čekání, které trávíme poleháváním v autě, poslechem rádia, popojížděním po kempu (na kole ne autem).

Půvabná organizátorka nám dává několik (dvě) map, závodnickou kartu a popis kontrol. Hledáme sever a sebe na mapě a pak v klidu odjíždíme. Chvilku navigujeme a pak už vzhůru dolů na první kontrolu. Ta je schovaná nad kadibudkou na konci rokle jménem Kočičkárna (nebo tak nějak). Ke dvojce je to více méně po silnici a my začínáme dojíždět dvojice startující před námi. To nám dodává motivaci a tak začínáme závodit. Po silnici střídáme a jedeme díku tomu docela rychle.

Druhá kontrola obsahuje první dva speciální úkoly. Jednak lanovou lávku která je poměrně snadná, hlavně díky tomu že můžu do žlábku tretry zaháknout lano. Pak následuje skalní orientační běh, taková kombinace běhu, lezení a pořadu Riskuj na Kolotoči. Tady zase předbíháme pár dvojic. Dokonce máme dobře i většinu otázek. Peen ale nevěděl, že Uhlířské Janovice jsou opereta Járy Cimrmana, takže chybička se přece jen vloudila. Stále ještě svěží a v pohodě se řítíme po silnici, která vede Kokořínským dolem. Směr je jasný – dvojice kontrol tři a čtyři.

Na trojce je další speciální úkol. Chytání lahve pomocí jakéhosi prutu a zavazování tkaničky levou rukou. S vědomím toho že jsem totální nešika přenechávám s radostí tento úkol Peenovi. Ten se ho zhositil na výbornou, což jak se později ukáže bude velmi důležité. Kotrola číslo čtyří je ukryta ve skalním úle vysoko ve stráni. Takže nás čeká trochu běhu do vrchu, řeknu vám v tretrách nic moc. Po konzultaci s mapou volíme trochu jiný postup než je sled kontrol (pravidla to umožňují). Přijde první kufrování, naštěstí na něj přijdeme včas. Další kontrola je schovaná ve staré pískovně.

Prudkým silničním sjezdem se dostáváme do vesničky s názvem Vidim. Kdysi jsem tu bloudil na čundru. Tentokrát se to ale neopakuje. Tady se nám myslím zadařilo nejvíc. Zvolili jsme opravdu rychlý i když náročný postup, ale ta náročnost se určitě vyplatila. Na kontrole s romantickým názvem Supí Hora potkáváme dvojice, které mají o hodně nižší čísla než my (takže logicky startovali mnohem dříve). To se nám tedy fakt povedlo.

Asi jsme se moc chválili protože hned na další kontrole to začalo. Nejdříve jsme nemohli trefit odbočku a chvilku zmateně jezdili po silnici. Pak jsme sice našli křížek u kterého měla být kontrola, ale kontrolu ne. Měla by ležet 10m na jih od křížku. Hledáme jak magoři, ještě s jednou dvojicí. Nakonec, když už to skoro vzdáme, dorazí další tým, který má evidentně lepší buzolu než my. Na naše opravdu dobře míněné rady, že kontrola tu není, nereflektují a zkoušejí hledat. Protože jih určují úplně jinde než my, zůstáváme a hledáme taky. A nacházíme ji potvoru ve křoví, kam jsem se před tím určitě nekoukal.

Vzhůru k dalším kontrolám. Trochu zblbneme navigaci, místo po silnici se řítíme po žluté značce. Copak o to, ten sjezd byla opravu dobrá trialová vložka, ale když člověk pospíchá, má jet raději po silnici. Za další kontrolou, která byla tentokrát schovaná nad vodárnou děláme asi největší chybu v celém závodě. Špatně přečtené vrstevnice a už se řítíme vzhůru kopcem. Pak už se neřítíme a alespoň já tedy sotva lezu. Nemám vodu, bolej mě nohy a už opravdu nemůžu. Zkrátka krize jako prase. Ani nádherná krajina na vrcholu kopce mě nedokáže rozveselit. Brblám nadávám a vůbec mi není dobře.

Chybami se člověk učí, proto se od další kontroly nevydáváme lesní cestou jako většina, ale řítíme se po silnici. To mi pomůže trochu se probrat. Příjemný sjezd nás dovede až k hospodě pod hradem Houska. Tady je další kontrola a taky další speciální úkol. Slézáme z kol a necháváme si zastavit čas. Pak se svalíme ve stínu hospody. Kupujeme vodu a taky malé pivo, což je další chyba (teda né ta voda). Taky jíme co máme. Ještě před koncem časového limitu vyrážíme na trať orientačního běhu.

Ze začátku se nám daří. Jsme docela rychlí, ještě máme sílu běžet a daří se nám mapovat. Podléhám sebeuspokojení, jsem nepřekonatelný orienťák. To vede k tomu že vyrobím fatální chybu. Kufr největší, který nás oba stojí zbytek sil a hodně času. Mě se vrací krize, mám po náladě a najednou jsem opravdu unavený. Opět pomůže Peen, který najde ztracenou kontrolu a pak i tu další. Trochu se chytám, ale běžet už opravdu nedokážu (neměl jsem si dávat to pivo, mám po něm těžké nohy). O to víc se soustředím na práci s mapou a další chybu již nevyrobím. Chvilu závodíme (no, spíš společne hledáme kontroly) s další skupinkou. Závěr se nám daří, volíme lepší postup. Zdrchaní orienťákem se vracíme k hospodě. Máme toho oba dost (asi jsme měli trénovat i běh). Jenže ještě musíme nasednou na kola a ujet skoro to samé co sem.

Stoupáme kopcem ke hradu Houska a i na Peena dosedá krize. Chvilku odpočíváme, stejně máme pocit, že už vyhrát nemůžeme, tak na co se uštvat. Jesli budem 40. nebo 41 je už celkem fuk. Nakonec se Peen sbírá a vyrážíme k cíli. Kontrol je ještě několik, ale naštěstí již nebloudíme. Poslední speciální kontrola už je zavřená, takže si jenom značíme průjezd a nezadržitelně se blížíme do finiše. Teda kdyby se nás někdo zkusil zadržet, asi by mu to nedalo moc práce. Po bezmála osmi hodinách se opět vracíme do Mšena.

V kempu toho mám opravdu dost. Odevzdáváme kartu a startovní čísla a odcházíme zesnouti do auta. Převlečenému a najedenému se mi zdá svět přece jen lepší než před půl hodinou. Vyrážíme na buřta a nějaké to napití. Rozhodujeme se ještě dneska odjet do Liberce, ale až po vyhlášení výsledků, které má být za pár minut. Žvýkám buřta a s údivem sledují že dojíždějí další a další dvojice. Takže možná že úplně poslední nebudem.

Z chatičky pořadatelů vykoukne hlava a omlouvá se, že to ještě chvilku potrvá. No co tak počkáme ještě chvilku. Začíná se docela ochlazovat, přece jenom je teprve jaro. Nakonec to vypuklo. Když se předaly ceny medailistům obou katergorií, chystali jsme se pomalu sebrat a vyrazit domů. No nebudu to dramatizovat – my jsme nakonec po všech těch krizích, kufrech a dalších nepříjemnostech obsadili čtvrté, slovy čtvrté místo. A to jsem teda fakt nečekal. A Peen myslím taky ne. A tak odjíždíme nejen s pocitem že to bylo skvělé, ale dokonce i s cenou. Tak tomu tedy říkám pecka.

Další fotografie ze závodu a také jeho celkové výsledky, najdete na www.sks-hart.cz