Je sobota ráno a my stojíme na startu druhého ročníku Malevil cupu. Již na první pohled je jasné, že ten letošní ročník se tomu minulému podobá jen názvem. Oproti loňsku jsou dvě trasy, my (Já a Peen), s ohledem na naše možnosti, jedeme tu kratší. Také jsme na rozdíl od loňska přijeli na start autem (loni jsme dali rozjezd 17 km). Hlavní rozdíl je ale v počasí, vloni to bylo peklo africké – hrozné vedro. Letos to vypadá na peklo norské, vrány chodí pěšky a co nevidět asi začne sněžit.

Jelikož jsme drsní horalé, volíme krátké kalhoty (taky proto, že dlouhé nemáme). Bagáž zamkneme v autě a jdeme se zařadit na start. Nevím jak jinde (zatím jsem jinde nebyl), ale na Malevilu jsou dva starty. Jeden je ostrý v Jablonném na náměstí, druhý je asi tupý a je přímo v areálu ranče. Stepujeme na startu a alespoň mě začíná být zima. Dlouhou chvíli trávím okukováním cizích kol. Prásk. Pan amplion nás posílá na trať. Až do Jablonného se pojede po asfaltu a z kopečka, takže pohoda. Už vloni mě uchvátila jízda nejméně 500 kol najednou, je to fakt hukot.

Na náměstí se opět štosujeme a za okamžik se vyráží, tentokrát na ostro. Trať je oproti loňsku změněná, zatím to vypadá že k lepšímu. Balík jede po silnici a je dost času na jeho roztrhání. Nájezd do terénu a začíná přituhovat. Jelikož jsem zblbnul s četby příruček, projíždím zkrz louže (neklouže to v nich), takže za moment jsem mokrej jako myš. Mineme hájovnu na Šestce a za chvilku už začíná první utahovák – stoupání k Tobiášově borovici. Ó jak jsem si během jarních vyjížděk snil o tom, že nebudu tlačit a vytvořím si tak rozhodující náskok.

Nedá se, dav který tu projel přede mnou a vytrvalé deště udělaly své (a fyzička taky nic moc). Slézám a šlapu společně s ostatními vzhůru, to ještě netuším, že takhle to bude skoro celý zbytek závodu. Taky se poprvé objevuje další problém, přestávám vidět. Na brýlích se mi téměř neustále sráží mlha a pot. Zatím pomáhá otírání skel. Po prudkém sjezdu do Krásného dolu a následném výjezdu zpět na Tobiášovu borovici už vypadá většina účastníků závodu stejně – všichni mají jednotnou blátivou barvu. Za pár chvil je tu první občerstvovačka. Celkem brzo, hlad určitě nemám (taky tu původně mělo být jen pití). Nejvíc přijde vhod propláchnutí přehazovačky.

Přejdeme kopec a jsme v Německu, trasa je opět trochu jiná než loni, takže málem zabloudím. Naštěstí mě Peen obrací na správnou cestu. Pak se celkem nic neděje, až do chvíle, kdy dorazíme k Liščí věži nad Oibinem. Od ní následuje pekelný sjezd dolů, být jiné počasí a menší provoz, tak bych si ho vychutnal určitě lépe. Takhle se pomalu posouvám mezi balvany dolů, hlavně si nedat na držku. Oibin, chvilku se zase jede po asfaltu. Žvýkáme müsli tyčinku, abychom nabrali energii před následujícím stoupáním. Netušíme, že v tom, co nás čeká, nám žádna tyčinka nepomůže.

Kousek za Oibinem to začne. Stoupání, velmi prudké i když nerozbahněné mě znovu přinutí slézt a tlačit. Možná že už dříve, ale rozhodně v těchto místech Peen pronáší legendární větu – nejhorší smrt je z vybláznění. Ta nás provází po zbytek závodu a vlastně po zbytek sezóny. Trasa teď prochází skrz skalní město nad Jonsdorfem a já definitivně vzdávám boj s brýlemi, zamotám je do kapesníku a jedu raději bez nich. Kupodivu toho vídím mnohem více než před tím. Ještě krátký sjezdík a začína vrchol letošního ročníku. Nebo spíš Vrchol – stoupání na Hvozd.

Nemá cenu to popisovat, musí se to zažít. Mlha, cesta o sklonu kolem 25% a do toho všeho zvonění na kravský zvonec, možná kvůli navigaci. Nakonec, na pokraji nervového zhroucení (alespoň tedy já), dosahujeme vrcholu Hvozdu a hned se zase řítíme dolů. Sjezd bez brýlí není nic příjemného, ale přežil jsem to. Pak už je to pohoda. Zpátky přes hranice do ČR, občerstvovačka a hurá směr Krompach. Poslední stoupání a poslední prudký sjezd od Babičina odpočinku. To už je Malevil na dosah a mám toho fakt tak akorát dost.

Na rozdíl od loňska nemusím na Peena dlouho čekat. Je hned za mnou. Ovšem na rozdíl od loňska čekáme frontu na opláchnutí kola. Fronta je dlouhá, lidí bylo hodně a od bláta je asi každej. Stejně ale velké plus, že pořadatelé takvouhle službu zajistili – a dokonce zadarmo (což jak se ukázalo během roku nemusí být pravidlem). Zmrzlej jako ratlík, přesvědčuju Peena že nepůjdeme na guláš, ani nebudeme čekat na losování cen. Doma ze sebe škrábu bláto, lebedím si v horké sprše, a je mi moc dobře. Přežil jsem. Tak zase za rok, koneckonců neznám lepší způsob oslavy narozenin.

Další fotografie ze závodu a také jeho celkové výsledky, najdete na www.paklisport.cz