Posledním maratonem letošní sezóny, který jsme se rozhodli si projet, bylo Bike Babí léto. Co do délky trasy i do počtu účastníků komorní akce, ale právě takové se mi zamlouvají čím dál více. Babí léto uspořádal SpinFit klub Liberec v kopcích, kde značnou část roku trénujeme a kde to máme rádi, takže jsme na startu nemohli chybět. Poprvé jsem startoval pod hlavičkou našeho nového cyklistického klubu CK Bastr.V jedenáct hodin vyrazil asi 170ti hlavý mnohobarevný balík bikerů z Chrastavského náměstí směrem na Andělskou horu. Prakticky hned po nájezdu do terénu se začalo stoupat k Buku republiky. Díky znalosti terénu se mi dařilo docela předjíždět a kopec jsem zvládl celkem v pohodě. Peena jsem nechal někde za sebou, ale asi ne o moc, jak se za chvilku dozvíte. V kopci mě asi dvakrát předjel vlasatý maník na podivném trekingovém kole se zajímavou taktikou, kopec dupal na brutálně těžkej převod ze sedla a všechny předjížděl. Pak se zastavil a na někoho čekal. Jestli na plíce nebo na kolegy to nevím. (Poznámka Peena: při nájezdu do terénu se k nám onen hároš a pár jeho kamarádů přidalo odněkud z boční cesty, takže ani neměli startovní čísla, hároš dokonce ani přilbu. Zjevně sympatizant ligy dárců orgánů, kterému bylo líto dát 170 Kč startovného). Kolem Buku republiky jsem jen prosvištěl a na takzvané Špatné cestě opět předjel odpočívajího hároše. Cesta nebyla tak špatná, jak by se podle jména zdálo, je to taková zvlněná štěrkovka.

Asi po kilometru přišel první sjezd. Protože to byl právě týden, co jsem si v něm parádně ustlal a narazil si žebra, volil jsem opatrnější tempo. Bláta bylo ale méně a i podklad se zdál pevnější, takže jsem si to dolů mastil nějakých 40. Ve sjezdu mě předjel pouze jeden člověk – ano správně, onen hároš na podivném kole v klipsnách a bez přilby. Z výkřiku “to je ale exportní vemeno!” jsem pochopil, že Peen je těsně za mnou, a že i jeho si hároš svým přístupem k zákonu o transplantacích získal. Sjezd je to jinak moc pěkný a stopa, kterou vyjeli závodníci před námi, byla velmi rychlá a snad i bezpečná. Na mostě přes Nisu pod hradem Hamrštejnem mě Peen dojel a na Ovčí horu jsme stoupali pospolu. Netrvalo dlouho a před námi se zvedla strmá skalní plotna, po níž vzhůru tlačili své stroje nebozí bikeři – prémie na Ovčí hoře. Prémie teda jen pro ty, co byli schopni tenhle šílený kopec vyjet. Vyrazil jsem směle vzhůru a dostal se sice výš než posledně, ale až nahoru jsem to zase nevyjel – tentokrát proto že mě začaly strašně bolet nohy. Od pořadatelů jsem se dozvěděl, že až nahoru to vyjelo 12 lidí – nakonec to zvládlo celkem 15 ze 170 startujících. Za prémií byl ještě notný kus kopce, ale to už jsme nějak zvládli. Peen mi trochu poodjel, ale ve sjezdu do Chrastavy jsem ho zase dojel a dál jsme pokračovali spolu. V Chrastavě seděl hároš s kámošem a asi se občerstvovali. My jsme pokračovali dál až k rybníku, kde byla první občerstvovačka. Vypil jsem nějaký sladký ionťák, sněd banán a do kapsy narval šneka. V krosové pasáži v Bedřichovském lese jsme předjeli pár lidí a vůbec to tam bylo moc hezké. Ideální terén pro nějaké MTBO závody.

Cestou do Mníšku jsem se ládoval šnekem v předtuše následujících stoupání. Dojela nás asi tříčlená skupinka, se kterou jsme pokračovali dále podél Březového vrchu. Cesta se pak ostře lomila nejprve doleva a pak do kopce. Ten byl dost prudký, což většinu našich souputníků znechutilo natolik, že slezli a začali tlačit. Mě se ale jelo docela dobře a Peenovi snad taky, takže jsme vesele frčeli vzhůru. Jak už to bývá, po výjezdu přišel sjezd, a tak jsme se pěkně sjeli až k občerstvovačce. Zůstal jsem u kombinace ionťák-banán-šnek a v háku za Peenem supěl do cíle. Čekal na nás poslední kopec, stoupání na Spáleniště. Nohy už se začínaly ozývat, že by neškodilo se na to vykašlat. Myšlenky na krizi jsem ale odehnal a po pár kilometrech jsme znovu dorazili na kopec, ze kterého jsme předtím po druhé straně silnice sjíždeli dolů. Ve sjezdu mě odletující bláto v očích poněkud rozrušilo, což Peen o pár kilometrů dále a o pár set metrů níže okomentoval slovy “pořád jsem čekal, kdy sebou bacíš, a já poletím přes tebe”. K tomu ale nedošlo a nás už čekala jen krosová pasáž v okolí rybníka. Tady byla trochu smůla, že se dojíždělo po takovém spíš single tracku – moc místa na předjíždění nebylo, i když síly celkem jo. Kousek před cílem seděl na zemi kluk a tvářil se, že má křeče a že dál nepojede. Bylo mi ho celkem líto – do cíle to měl nějakých 300m. V technickém dojezdu sem si to pohlídal a z naší čtyřčlenné skupinky jsem finišoval první.

Celkově pak 71 – Peen byl hned za mnou, což potvrdilo naší vyrovnanou výkonost. Rozhodně to nebylo tím, že bychom se po cestě nesnažili si vzájemně ujet. V cíli jsme pokecali s Ondrou a Borisem, našimi to kolegy z CK Bastr. Ondra potvrdil pozici týmové jedničky a porazil nás asi o 12 minut, halt někdo musí vyhrávat etapy a někdo jinej zase dělá nosiče vody…;-). Jeho synek navíc v závodě nadějí bral po skvělém bronzu na finále Pekla severu tentokrát dokonce zlatou a tak se Ondra bál, že mu bude muset umýt kolo. Boris si stěžoval, že byl nějakej zataženej a že mu to moc nejelo. No není asi každej den posvícení. Závod byl z mého pohledu perfektně zorganizovaný, i když si pár lidí stěžovalo, že na konci posledního sjezdu chybělo zřetelné označení dost nečekané odbočky. Nám tam stál chlápek a ukazoval, ale Ondra se prý musel vracet do kopce, což ho stálo síly a pár míst k dobru. A nebyl sám – u guláše si spolujedlík stěžoval na totéž. Jinak ale pohoda, občerstvovačky dobře zásobené, trať tak akorát.

Více o celé akci, kompletní výsledky a fotky najdete na stránkách závodu