MTBO Jihlava 2002

Na závody v Jihlavě vzpomínám rád. Byly to první závody v MTBO, které se mi alespoň trochu povedly. Sice jsem zase udělal pár chyb, ale né takových hrubek jako třeba v Plzni. Docela by mě zajímalo, jestli se mi někdy podaří zajet závod úplně bez chyb. No uvidíme…

Večer před odjezdem do Jihlavy mi zavolal Pinďa, že prý ho přepadl zákeřný virus a břichabol a že tudíž na závody nepojede. Naštěstí je Peen majitelem červeného auta, kterému se přezdívá Beruška a které nás do Jihlavy spolehlivě dopravilo. Cestou se nic zvláštního nestalo, akorát nás předjíždělo moc hezké placaté Lamborghini. Chtěli jsme ho sledovat, ale brzy jsme ho nechali daleko před sebou. V Antonínově dole u Jihlavy bylo velice živo. Všude spousta závodníků a aut, protože závodům v MTBO předcházel místní závod v OB. Peen šel do lesa poměrně brzy, já naopak poměrně pozdě, takže jsem se střídavě rozjížděl a střídavě smažil na sedadle auta. Poprvé v této sezóně bylo na závody opravdu nádherně, skoro až moc.

Nakonec jsem se taky dočkal a vyrazil do stinného lesa. Před první kontrolou jsem potkal nějakého kluka, co na tom byl podobně jako já v Plzni. Já druhý den na sběrceByl úplně jinde než si myslel a mám takovej pocit, že mi ani moc nevěřil, když jsem mu ukazoval naší pozici na mapě. No, orazil jsem a pokračoval na dvojku. Postup jsem nezvolil zrovna nejlépe, takže jsem záhy tlačil vzhůru kopcem. Ale za chvilku jsem byl na dvojce a už jsem si to mastil na trojku. Trochu mě zaskočila cesta zavátá listím, nebyla vůbec vidět a jediné, z čeho bylo poznat, že tam je cesta, byly žluté pruhy na stromech. Ale úspěšně, i když pomalu jsem pokračoval až na kontrolu číslo šest. Pro následující dlouhý postup jsem si vybral tu pomalejší ze dvou variant, takže jsem tam nechal úplně zbytečně tři minuty. Dál už to zase šlo, těsně před cílem jsem předjel několik závodníků tlačících kopec a došlo mi, že asi jezdím poněkud špatně. Přece jen, do cíle sotva kilometr a já mám energie na rozdávání. Tak jsem se do toho trochu opřel, a hned to bylo na mezičasech znát. Zatímco do té doby jsem zajížděl mezičasy kolem 17., poslední dva jsem měl 4. nejrychlejší. Z toho plyne poučení pro vás milé děti (a pro mě zvlášť), že sprint není maraton a proto je potřeba to napálit hned od začátku. Peen ze začátku dost chyboval, přece jen to byl vlastně jeho první závod. Pak se sice chytil a zajížděl zhruba stejné časy jako já, ale už to nestačilo. V neredukovaném pořadí skončil po prvním dnu 47 se ztrátou 41.15 na prvního (Jo jo, jedna cesta necesta mě tam lehce zmátla a už sem se vez – P.). Já jsem dojel 21 a na prvního jsem měl 14.27. Ovšem na první desítku mi chybělo jen 5 minut, které jsem v tom lese nechal zbytečně. Takže jsem byl spokojenej, konečně jsem dojel v kontaktu.

Ubytování bylo zajištěno v nedalekém autokempu Pávov, kde je taky rybník a hospoda a vůbec. Bydleli jsme v chatce, ve sprchách na žeton tekla teplá voda, a vůbec ubytování bylo moc dobré. Určitě nejlepší ze všech tří závodů. V neděli byla na programu klasická trať. Opět bylo dost vedro, tak jsme si při čekání na start zalezli do stínu stromů v zahradě mateřské školy, kde bylo centrum závodu. Peen šel opět do lesa dřív než já, ale tentokrát jsem se alespoň nesmažil. Hned na jedničku byl poměrně dlouhý postup, který nabízel dvě varianty, zvolil jsem tu delší, ale rychlejší a tak jsem na prvního ztrácel jen 20 vteřin. Celkem rychle jsem našel i dvojku a pokračoval dalším dlouhým postupem na trojku. Tam jsem bohužel chyboval, přejel jsem odbočku, musel se vracet a pak jsem ještě odbočil špatně a zabloudil. Trvalo to osum minut než jsem se zase dostal do obrazu kde vlastně jsem. Dost mi přitom pomohl Hola hola, umejeme kola Petr Pařízek ze Smržofky zvaný Pařez, který startoval šest minut po mě, a kterého jsem při tom bloudění potkal.

S ním jsem pak při vzájemném se předjíždění putoval až na kontrolu sedum. Pak jsem ho konečně urval a pokračoval sám, jenže jsem udělal druhou chybu a mapově vynikající Pařez mě znovu dojel a předjel. Takže jsme se znovu vzájemně předjížděli podle jednoduchého systému. Já jel rychle a když jsem zpomalil kvůli mapování, Pařez mě znovu předjel – asi jel na paměť, nebo mapoval za jízdy, nevím. Každopádně mi to velmi pomáhalo. Podruhé jsem Pařeza setřásl až v táhlém stoupání za kontrolou 18. Později jsem zjistil, že měl následně defekt, takže dost ztratil. Byla to ale i moje smůla. Na mezičasech je to pěkně vidět, Pařezovu mapovací jistotu zkrátka nemám. Cestou na sběrku jsem ještě vyrobil jednu malou chybičku, která mě stála pár vteřin. V cíli jsem byl 22 se ztrátou 19.34 na prvního. Na prvního desítku, jsem tentokrát ztrácel 10 minut a přesně vím, kde jsem je v tom lese nechal. Peen zajel o moc lépe než v sobotu, skončil jen tři místa za mnou 25 se ztrátou 22.07. Už si přesně nevzpomínám jestli si stěžoval na nějaké velké chyby. (Jo, přišel jsem na jednu věc. Pokud si chceš zkrátit trasu lesním během, abys nemusel až na rozcestí, měl bys vědět, kterým směrem běžíš. A taky pomni, ó nevěřící, že zkratka jest nejdelší možná spojnice mezi dvěma body….Keby teho nebylo, bylo by o 4 minuty méně. P.).

Závody v Jihlavě potvrdily, že je potřeba zlepšit hlavně mapu (no kolo taky) a že umístění v první desítce není nereálné. Poprvé se mi ale po oba dny podařilo dojet v kontaktu se závodníky předemnou (i když ztráta na prvního je pořád děsná). Kromě toho to asi bude chtít zapracovat na rychlosti – dojíždět do cíle svěží je sice fajn, ale vyhrávat se tak asi nedá…

Leave a Reply