Tak nám to konečně klaplo. Třetí survival s Hynkem jsme dotáhli do vítězného konce. Ale zadarmo to rozhodně nebylo. V neděli jsem byl schopen tak maximálně dojít si na záchod a do kuchyně pro něco k jídlu. Jinak jsem buď spal a nebo si četl. Původně jsem se chtěl jít trochu vyjet, ale stejně lilo a tak jsem regeneroval gaučingem. A že to bylo třeba – Prasečí Čumáček – surival pořádaný Honzou Vokounem Vokurkou a jeho přáteli byla celkem výživná záležitost.

Už jen start byl poměrně netradičně ve 4 ráno. To je tak akorát čas kdy už nemá cenu zůstávát do startu vzhůru, ale na druhou stranu se člověk ještě nevyspí. Zvlášť když mu za stanem do dvou do rána procítěně kvílí Požírač a spol. 🙂 V půl čtvrté zvoní budík a neúprosně nás tahá ze spacáků. Totéž zopakoval i v neděli, protože jsem v sobotu usnul dřív než mi došlo, že bych ho měl vypnout. Umyl jsem si oči vodou z pet flašky abych necpal čočky mezi ospalky, dopakoval věci co jsem nestihl večer (pumpička a buzola stejně zůstaly v tašce), natlačil jsem jeden rohlík a ve čtyři jsme od Vokouna převzali popis kontrol a bodové ohodnocení. Celý závod byl totiž scorelauf.

Pro volbu strategie bylo dost důležité úvodní večerní losování, protože královská disciplína celého závodu – HROB + Nisakanyoning byla striktně časově ohraničená. Usmálo se na nás štěstí a vylosovali si poslední možnou pozici – start ve 1400. Měli jsme tedy 10 hodin na to sebrat zbytek tratě a dvě hodiny na to, abychom se pak po vystoupení z řeky (limit byl dvě hodiny) dostali v pořádku do cíle. Takže jsme zapsali body do mapy a chvilku mudrovali v autě kudy to vezmeme. A hlavně jsme čekali až se trochu víc rozední, protože ve 4 byla fakt tma. Asi ve 4:20 jsme za svitu čelovek opustili hospodu U Šámalů a vyrazili dolů kopcem směr Proseč pod Ještědem a následně Velká Basa. Viditelnost se postupně lepšila. Než jsme z Padouchova vytlačili ten kopec nahoru už bylo docela světlo a sjezd dolů už byl v pohodě. Zato ten první sem měl celkem bobky.

Posbírali jsme kontroly kolem Osečné, kde to bylo po rovince a tudíž zadarmo a asi v šest jsme byli už v Křižanech. Na lezení bylo ještě brzo, tak jsme pokračovali dál ve sběru kontrol v západní části mapy, kolem Vápeného. Ze Zdislavy jsme tlačili kola děsným lesem, a kochali se východem slunce za Ještědem. Pak jsme si dali pěknej trejlík na Raimund a tam sme trochu posnídali. Natlačil jsem další rohlík, zapil to ionťákem a ve sjezdu jsem dumal, že bych možná eště něco kousnul.

Kousnul jsem vosu. Nebo spíš ona kousla mě. Nebo sme se pokousali navzájem v náhlém vzplanutí vášní. Přemýšlel jsem, co že to psali v rádci mladých svišťů o štípnutí vosou do jazyka a hlavou mi běželi slova jako tracheotomie, 112, prdel, už zase a já se z toho. Dole pod kopcem jsem vysvětlil Hynkovi situaci. Naštěstí hlavní škody napáchala vosa na rtu, v puse už byla asi trochu z formy. Dýchat jsem mohl celkem dobře, ale než jsme sebrali další 60ti bodovou kontrolu ret mi solidně otekl. Ve stoupání Zaječím dolem na Buk Republiky už jsem vypadal jak havajskej domovník. Přemýšleli jsme čím vším se dá takový otok zmírnit, ale žádné kalciovky ani cibuli jsme neměli. Olizování vápence který byl nablízku se mi nezdálo jako dobrý nápad a tak jsem rád uvěřil Hynkovu tvrzení, že pomáhá Kofein. Vylovil z batohu Šlehu a já sem jí postupně cumlal. Asi to pomohlo, protože ret už dále neotýkal a dokonce možné trochu splasknul. Důležité bylo hlavně to, že dýchat jsem mohl stále naprosto v pohodě.

Profrčeli jsme hřebenem a v půl osmé už jsme byli u Hattyho na lezení. Matoušova skála nad Křižanama je hodně zvláštní písek – tvrdej a hrubej jak struhadlo. Vylezl jsem obě cesty, ale na boulder už ruce neměly. Hynek se ale hecnul a mocným dynamem na závěr nám zajistil dalších 25 bodů. Celkem 175 z 200 možných takže fajn. Otok, asi díky poklesu tepovky docela splasknul a cestou na Výpřež už se naštěstí nezvětšoval. Na silnici ke skokanským můstkům na Ještědu čekala další živá kontrola – inline štafety. Vyrazil jsem jako blázen a 10m před obrátkou mi došlo, že nezabrzdím. Proletěl jsem kolem obrátkové bedny a pokračoval směr můstky. Říkal jsem si že T-stop mě v téhle rychlosti roztočí jak čamrdu a na nějaké slidování to na tři metry široké cestě, v tom místě navíc docela špinavé od štěrku, nebylo. Nakonec jsem to trochu odšlapal a dobrzdil brzdou ale stálo mě to tak minutu. Na předávku jsem letěl jak blázen a ve druhém kole začal brzdit o hodně dřív. Ale stejně jsem si dal trochu na dršku, naštěstí to pobraly chrániče. Hynek taky zabojoval a tak jsme se těsně věšli pod 14 minut, což nám zajistilo dalších 100 bodů.

Krátký přejezd nás dostal nad staveniště skokanského areálu, museli jsme kapku lézt kolem plotu na stavbu, ale nezdálo se, že by to dělníkům nějak vadilo. Naštěstí. Pak jsme tlačili červenou sjezdovku nahoru, kde nás čekal uphill + downhill. Jet by se to asi dalo, ale šetřili jsme síly. Ukázalo se, že právem. Výjezd začínal v nejprutším místě Liberecké sjezdovky, kterému se říká Václavák, nahoře obrátka, nasednout na kolo (samozřejmě jsme to nevyjeli) a frr dolů kopcem. Traverzovka a znovu po červený nahoru a ještě jednou do kola. Na závěr lehce laktátový triálek, naštěstí nic těžkýho. V danou chvíli nejlepší čas a 120 bodů. Paráda. Bylo lehce před jedenáctou a tudíž dost času sebrat kontroly v Liberci. Takže frr směr Panský lom, Vesecký rybník, Pivní Záchytka, street ride centrem, zogoška a pak kostel U Obrázku.

Tady jsme vyjeli z mapy 1:25000 a kupodivu se okamžitě dostavily problémy. Další kontrolou v pořadí byl orienťák u Martinské stěny, ke kterému jsme stoupali z údolí Černé Nisy. Přechod na měřítko 1:50000 a možná už taky trochu únava a fik do chyby. Ta odbočka doleva tady nemá být. Už jsme určitě moc vysoko. Takže jsme prohledali dvě úplně jiné cesty a OB furt nikde. 200 bodů které se tam ale dají sebrat stojí za trochu toho hledání. Nějaký místní pán nás posílá hore kopcem. Nechce se nám, ale šlapame. Stejně už jsme to všude jinde prohledali. Start OB jsme nakonec úspěšně našli, stejně jako všechny kontroly až na poslední. To už nás totiž těžce tlačil 30 minutový limit, takže jsme spadli (doslova) ze skal na cestu a tempem jak na osmistovku frčeli do cíle. Stihli jsme to za 29:54 🙂 Běh na mapě na které krom kamenů a vrstevnic chybělo vše ostatní byl docela zajímavý zážitek. Hlavně když si člověk naplánuje postup krz ostružinový hustník.

Z OB jsme odjížděli v jednu. To bylo tak akorát abychom stihli start lodí. Ještě jednou jsme si zazmatkovali s mapou, to když jsme hledali Petrovu kapličku a opět nám dělala problém vetší generalizace mapy 1:50000. Pak jsme se už ale naštěstí vrátili na tu 1:25000 a tak už to bylo zase bez problémů. Přes Bělidlo a Bedřichovku do Machnína a podle vody na start královské disciplíny. Zalehli jsme na střelnici. 10 broků to už je ran jak u Verdunu. Ale podobně jako v Hradci nám střelba docela vyšla (86 ze 100). Kurková by to asi dala líp, ale ona obvykle nemá v nohách 10 hodin survivalovin. Do HROBu jsme se vrhli ve 14:01 a ve 14:03 začalo pršet. Přesně podle předpovědního modelu polského serveru Prognoza pogody. A pršelo tak jak mělo, tedy celou dobu co jsme se motali v lese na Ovčí hoře. Většinou jsme to brali po cestách, pouze jednou jsme zvolili obíhačku po vrstevnici, abychom si ušetřili kopec. To byl masakr. Svah jak černá sjezdovka, zmoklý březový husníky. Paráda. Na start lodí jsme ale doběhli v limitu, ale rozhodně jsme nesebrali všechny kontroly.

A pak to začalo. Nisakross, Nisakanyoning… nevím jak to nazvat ale rozhodně to není splouvání řeky. Zkrátka vlečete 4 metry dlouhou plastovou loď korytem řeky, kličkujete mezi šutrama a občas se teda i svezete. Asi tak 5m k dalším šutrům kde loď opět zůstane viset na břiše. Do toho leje jako z konve, což se ovšem projeví jen tím, že je zima, ale vody v řece nepřibývá. Byli jsme ve velkém pokušení přenést loď asi 200m kolem Hamrštejna a ušetřit si tak cca kilometr vodního krosu. Byly tam ale dvě kontroly a hlad po bodech nás tam nakonec nalákal. Jak se začal blížit limit dvou hodin, začaly mi docela týct nervy. S každou mělčinou jsem nadával víc a víc a byl jsem docela sprostej. Pod elektrárnou se konečně dalo aspoň trochu jet a tak jsme se do cíle doplácali. Ale asi 10 minut po limitu, což nás stálo slušných pár bodů dolů. Do toho pořád ještě lilo.

Než jsme se přezuli začala mi být neskutečná kosa. Zuby mi jektali a poslední rohlík s ionťákem na tom moc nezměnili. Z kontroly jsme odjížděli v 1620 čímž dostal náš návratový plán pořádný hendikep do začátku. Když už je řeč o začátcích, tak na začátku Kryštofova údolí stála pokladna a u ní dva kluci v historických kostýmech. Histericky jsme na ně zaječeli, že fakt nemáme čas se s nima hádat esli nás pustěj nebo ne. Protože ale byl Kryštofák zavřenej od rána tak u nich nechali organizátoři taky jednu kontrolu (původně měla být asi 200 dál směr vesnice), takže nám řekli tu odpověď. Oni teda říkali heslo 🙂 Poděkovali jsme jim a vyrazili směr Kryštofák. Zdálky jsme zaslechli žalostné “ale tam nesmíííítéééé”. Ale bylo to takové tichoučké a jako opravdu z dálky. Pouť v Kryštofáku skutečně byla, ale dvouhodinový liák vykonal svoje, takže proti nám prchal dav. K jejich škodě a našemu štěstí vyšel polákům model dost přesně, takže ve stoupání k nádraží už dokonce svítilo sluníčko.

Jenže mě už to začínalo být dost jedno. Babičku, nebo možná dědečka který vnoučkovi říkal něco jako “podívej klucí jedou do kopce” sem měl chuť něčím praštit. Kdyby na vlak zrovna nestoupal průvod z poutě asi bych se tam nejdřív hodil do škarpy kolo a pak kachnu. Takhle sem se tam nějak vyškrábal. Sebrali jsme poslední 50 bodovou kontrolu a pak jsme pokračovali nad Novinu. I když jsem do sebe natlačil gel a Hynek mi věnoval tabletu Enervitku, stejně sem sotva motal nohama. Ve stoupání na Výpřež už bylo jasné že kontrolu na Ještědu neseberem a že ani s limitem to nebude zrovna v pohodě. Nakonec jsem se tam nějak domotal, ale nohy prostě už odmítaly točit. Hynek si tam mezitím trochu vorazil, takže mě k chatě Ještědka doslova dotlačil. Bylo za deset šest.

Sjezd na Pláně tudíž stál docela za to. Serpošku za Skalkou jsme proletěli smykem a pak zalehnout za sedlo a frrr. Kolem chaty jsme proletěli tak 60 a na původně plánovaná piva nějak nebyl čas. Adrenalin ze sjezdu ale pozitivně zapůsobil, takže jsem byl opět schopnej jet docela rychle. Hřeben z Plání k hostinci U Šámalů byl jako obvykle rozbahněný, a závěrečný sjezd mě přivedl na myšlenku, že možná jezdím při MTBO závodech zbytečně na jistotu. Do cíle jsme dorazili pět minut po limitu, což jsme rychle vykompenzovali tím, že jsme snědli pořadateli nabízenou chilli papričku. Výbornej zážitek. Naštěstí mi jakýsi hodný člověk dovolil napít se jeho piva, za což mu upřímně děkuji. Pak jsem to zajídal chlebem a zhroucený za autem přemýšlel jestli mám jít zvracet a nebo rovnou umřít. Ale myslím, že to bych asi ležel i bez red hot chilli.

Když jsem po desetiminutách stále neumíral ani nezvracel, začala mi být opět zima. Adrenalin vyprchal a tak jsem se převlékl do suchejch hadrů – natáhl jsem na sebe všechno co jsem v autě našel 🙂 A vyrazil jsem do hospody na česnečku a guláš. Ať si kdo chce co chce říká, s plným břichem houby zle. Pořadatelé příjemně překvapili. Posunuli totiž vyhlášení výsledků. Ovšem nikoliv o hodinu dozadu jak bývá obvyklé (to známe 🙂 ) ale naopak o hodinu dopředu. Takže chvilku po sedmé vypukl kolotoč předávání cen, diplomů, hlav a ocásků. Pak jsem ještě chvilku poseděl, pomohl Hynkovi zbalit stan a vyrazil domů. V půl desáté už jsem spal a vydrželo mi to celých 12 hodin.

Neděli jsem, jak už byla řeč, více méně proležel, stejně pršelo, tak co. Když jsem se v pondělí dokopal k tomu abych vyčistil kolo, zjistil jsem, že se nějak netočej kliky. Po rozebrání jsem zjistil, že levé ložisko na FSA středu je slušně řečeno fprdely. Podle toho jak vypadá osa se netočilo nějakou chvíli. Takže dneska mě čeká kolotoč telefonování a objíždění krámů. Protože to není zrovna Shimano, tak to možná bude zajímavý. Ale v pátek už potřebuju mít kolo v cajku, MS klepe na dveře.

Každopádně, Prasečí Čumáček byl velmi kvalitně uspořádaná taškařice a už teď se těším za další obročník, který bude v roce 2009 na Malý Skále. Doufám, že v Jizeře bude víc vody a že mi v tý době budou eště sloužit nohy.

• výsledky závodu

• stránka s fotkama

• stránky závodu