Plavat “umím” už docela dlouho. Konec konců, když vyrůstáte ve městě, které má díky štědrosti uranového průmyslu lepší bazén než v okresním městě, a kde když ne sportem číslo jedna, tak určitě na bedně je rychlostní potápění, tak vás to prostě poznamená.  Já sem se teda nepotápěl, ale třeba do třídy s námi chodil mnohonásobný mistr republiky, evropy a já nevím čeho všeho, každý rok se konaly celoústavní závody, nikoliv v odvšivování, ale samozřejmě v plavání. O známém trojboji – želva, kapr, delfín ani nemluvě.  Takže pokud si dobře pamatuju, tak plavu asi někdy od třetí třídy. Tenkrát sem toužil po modré plavací matraci – šipce – kultovním výrobku Fatry Napajedla. Děda její nákup chytře podmínil uplaváním 100m. Pochopitelně jsem je musel uplavat já. No a od čtvrté třídy jsem trávil v bazénu každou zimu v rámci  tréninků našeho vodáckého oddílu.  V osmé třídě se můj čas na 100m kraul dostal někam k minutě dvacet. Takže asi nejsem žádný plavecký ultratalent.  Přesně už si ten čas nepamatuju a navíc je to jedno protože dneska stejně nechápu jak jsem toho dosáhl.

 Pak přišel drobný plavecký výpadek. Asi tak 12 let, nepočítám-li plavecký kurz na průmyslovce, kde jsme museli nevím proč plavat v montérkách. A nebyla to námořní průmka ale normální strojárna. Jo a taky jsme měli nějaký plavání na VŠ v rámci tělocviku to je pravda. K němu se váže jiná zajímavá historka o tom jak jsem jel poprvé v životě sanitkou. To jsem takhle podával pravé divy udatentství, protože jsem hodlal obloudit svým luzným zjevem jednu kolegyni. Takže jsem plaval skoro jako ryba. Nebo aspoň jako Thorpe. No tak aspoň sem plaval rychle no. A když pak bylo po plavání a nastal čas se odebrat do šatny, dal jsem eště tak jako z plezíru Libereckou padesátku našíř podvodou. A pak sem řekl kamarádovi, že se mi trochu motá hlava a že si sednu. A pak sem slyšel “hele už votvírá voči”.  A pak se přiřítil doktor, v ruce defibrilátory jak v seriálu Pohotovost a byl hrozně zklamanej. Nejdřív z toho že sem sebou sekl na břehu a tudíž nemám plíce plný vody a pak z toho že mě nemůže prásknout pořádnej šok. Tak mě aspoň naložili do sanitky, vodvezli mě do nemocnice a tam mi natočili EKG. A co byste řekli? Až mi bylo trapně, protože vedle mě tam na tom příjmu leželi fakt nemocný lidi. Já se vrátil před bazén, natočil sem škodoplán a jel na kolej spát. Samozřejmě že sám, kolegyně se patrně bála mého dalšího kolapsu.

Hmm ale to už jsme opravdu trochu odbočili. Že bych už byl Nejedlý? To snad proboha eště ne, dyť sem eště tak mladej. No takže asi tak před dvěma lety, sem si vzpomněl na plavání a začal si s ním zpestřovat zimní přípravu. Časy jsem nesledoval, ono když si sundám brýle, tak jsem docela rád, že najdu bazén a vidím tu čáru na dně. Ale když už jsem si četl o tom jak kombinovat kolo a běh, zabrousil jsem i do rubriky plavání. Tam jsem našel poučku: “kdo neuplave 400m za 8 minut nebo lépe, ať se nejdřív naučí plavat”. No tak nějakejch vosum minut, co to je ne? Šup tam a jedem. 8:49? To je ale skoro jako osum ne? Hmm nejspíš ne. No tak nic, se časem vyplavu. Tak sem plaval asi rok, samozřejmě pouze v zimě že. Další rok, šup a jedem. 8:39? No tak to je teda dost nuda. Asi něco dělám špatně. Jenže co? Knížky jsou plné různých legračních sekvencí říká se jim kinogram. Jenže z nich moc moudrej nejsem. Nebudu to protahovat, rozhodl jsem se vyrazit na plavecký kemp Etrialon.cz abych se dozvěděl co dělám blbě. Nejdřív sem ukecával Peena, pak Sama, pak Balooda a nakonec sem jel sám. Naštěstí už sem velkej a nebojím se cizích lidí, teda skoro.

Cesta do Chrudimi odpovídala tomu, že byl pátek a to  sou silnice plné lidí kteří ukrutně spěchají. Naštěstí sem všechny bouračky i zácpy potkával v protisměru. Hlavně zácpa na sjezdu z D11 směr Hradec byla fakt monstrózní – odhadem tak 7km kolona. V Chrudimi se ukázalo, že je patrně extra pátek, takže kemp nabral na začátku drobný skluz, když trenérskému souboru trvala cesta z Prahy víc jak 4 hodiny.  To sem na tom byl eště dobře. Následoval drobný úvod a rozřazovací 200m.  To byl masakr. Nejspíš proto, že vůbec nemám odhad nějakého tempa, a můj styl “pojedem co to pude, je to jen 200m” moc nezabral. Po třetí obrátce už sem měl těžkej kyslíkovej dluh. Čtvrtá byla poslední kdy jsem zkoušel kotoulovku. Brejle už jsem měl dávno plný vody, plácal jsem zběsile rukama, škubal nohama, no echt štýlek. Dohmátl jsem za 3:37, vylezl na břeh a docela sem se klepal. 50m kraulový nohy s deskou za 1:01 už nebyly tak hrozný, teda čas jo, ale aspoň sem neměl pocit, že kdyby to trvalo o 50 m víc tak se začnu nejspíš topit. Ačkoliv sem si nedělal iluze o svých plaveckých kvalitách, zařazení do třetího družstva mě ze začátku trochu zklamalo. Ale pak sem si řekl že je to asi reálný odraz mých schopností.  Třetí nebo první, vlasně je to fuk, hlavně se něco naučit.

No a druhý den ráno to začalo. Technická cvičení na polohu, pořád skoro samý nohy. Degustace Chrudimské chlorované na sebe nenechala dlouho čekat.  Má takovou lehce štiplavou chuť a voní kupodivu Chlorem.  Odfrknu si teprve když se začne natáčet na video. Za hodinu a půl nastává čas uvolnit bazén dalším skupinám a vracíme se na penzion. Jelikož už mám opět brýle, mám konečně možnost prohlédnout si lidi se kterými jsem proplaval dopolednem. Protože jsem sondoval informace předem na fóru behej.com věděl jsem, že tam bude Děvče a že si mám vzít běhací věci. Takže sem vůbec nebyl zaskočenej, když se mě pak spolu s Žulou a Tomem zeptala, jestli du běhat. Běželi jsme podle vody do Slatiňan a bylo to dost dobrý, hlavně proto, že jsem na 10km nastoupal asi 30 metrů. To se mi předtím provedlo akorát tak na promenádě v Playa de Palma.  Po drobném zdržení v picošce, přichází na řadu rozbor videa. Takže už vím, že mám blbě hlavu, pozdě se nadechuju a tahám levou ruku moc blízko. Odpoledne to zkouším vypilovat. Pokud možno všechno najednou. Voda chutná stejně jako ráno. Večer v hospodě se zdá, že ani ostatním moc nešmakovala.

V neděli jsou na pořadu opět dvě fáze, ta druhá naštěstí o něco kratší, takže jsem celkem v pohodě zvládnul i cestu domů bez toho že bych usínal za volantem. Ale ruce mě bolely ještě v úterý. Jakto sakra? Celou dobu jsem měl pocit že plaveme nohama 🙂  V rámci posledního tréninku jsem si poprvé v životě zkusil plavat v neoprenu. Zejména proto, že jsem pojal myšlenku nějaký si koupit a tohle byla skvělá možnost jak si to vyzkoušet. To je vám pocit. Asi takovej jako když máte na kole nášlapy a jednou si vezmete ty správný tretry a podruhý kecky. Najednou jsem měl pocit že plavu. Takže neopren určitě jo. Aspoň budu hned vypadat jako triatlonista. Dokud se nezačne plavat. I když teď už vlastně vím co dělám špatně a dokonce se mi zdá, že už začínám tušit jak sto hoven. Tak uvidíme. Kemp byl rozhodně přínosnej, dobře zorganizovanej a plnej zajímavejch lidí. Takže pokud máte pocit, že vás v plavání něco brzdí, a nevíte co, vřele doporučuju nechat si tam poradit. Já se tam určitě taky vrátím, tak se třeba potkáme.