Letošní pětidenní měly být vrcholem mojí letošní sezony. Ne že bych měl nějaké globální ambice, jako třeba vyhrát elitu, ale říkal jsem si, že v těch Bčkách by to klapnout mohlo. Nakonec to hrubě neklaplo. Důvodů je hodně, hlavně sem to poněkud posr ee pokazil. První trhliny do mého plánu udělalo červnové počasí, když od závodů ve Voznici prakticky pořád lilo, trénovat se skoro nedalo, protože pršet nám tu začínalo pravidelně v době, kdy sem si v práci balil fidlátka.  Navíc byla dost zima a to sice mohlo skončit jinak, ale skončilo to tak, že sem dostal rýmičku. Takže do Dánska jsem odjížděl nadopován a první projížďky tam bych dopingovnou prošel jen díky tomu, že pseudoefedrin už není tak úplně zakázaná látka.

Nakonec jsem si tam ale krom obvyklých povinností i celkem pěkně zajezdil a do Plzně sem odjížděl pln optimizmu. Na startu to bylo ještě dobrý, a stejně tak až do sedmý kontroly první etapy. Pak sem se trochu nechal rozhodit tím, že cesta kreslená v mapě jako tenká byla v lese široká že by projel kamion a chvilku zmateně jezdil po lese. Asi tak sedum minut. Ovšem blbost ještě větší sem si nechal o pár kontrol dál – místo na dvanáctku, sem vyrazil z jedenáctky rovnou na třináctku. A eště si blbec liboval jak mu to pěkně jede he he.  Takže bylo po legraci – disknul sem hned první etapu.

Další ránu dostalo mé sebevědomí druhý den, kdy se v Touškově jela Hořce Kořenitá klasika.  První chybu sem pro změnu vyseknul už na jedničku, asi mi na startu jeblo z vedra. Za trojkou mi vypadlo zadní kolo – blbě dotaženej rychloupínák. Cestou na pětku sem při přejezdu takové rokle chytnul do předního kotouče klacek, načež sem šel naférovku přes řidítka. Musel sem vyndat celé přední kolo a klacek z brzdy vyhnípat. Kousek před osmičkou mi pro změnu vypadlo blbě utažené přední kolo – on ten křivej kotouč trochu kopal. Za devítkou sem měl pocit že se pobliju, že mám píchlé obě kola a že sem asi nikdy neseděl na kole. No a pak už to docela šlo, akorát ze třináctky sem jel na jedničku. Celkově vzato, v cíli sem byl na dně fyzicky, psychicky a tak nějak vůbec.  Ale celkem rychle sem se oklepal, konec konců jsou to jen závody.

Do třetí etapy už jsem mohl nastoupit v klidu, což jsem taky udělal. Hlavně proto že sprinty neumím, takže sem si říkal, že to můžu tak akorát opět posrat. Jel sem tedy od začátku krokem, stavěl na každé druhé křižovatce a celkově sem se řídil jediným záměrem – neudělat chybu. Což se mi po hoodně dlouhé době kupodivu povedlo.  Nechal jsem tam tak maximálně 15 vteřin blbou volbou na jedničku. Pozitivní dojem ze závodu mi skazilo akorát nějaké dítě které mi v cílovém koridoru skočilo rovnou pod přední kolo. Sice sem to ubrzdil, ale lek sem se opravdu fest. Pak začala bouřka a tak jsme spěchali do kempu, což bylo legrační protože Zůza se bouřky bojí, zatímco Filip ve vozíku vesele křičel bum při každém hromu.

Krkavec je kopec a stavitel je borec. Ale zase aby nám Háša nespichl. Každopádně čtvrtá etapa se mi líbila nejvíc a nejen proto, že sem zajel nejelepší výsledek. Middlík byl pěkně postavenej, akorát sem si nevšiml že přímo pod spojnicí kontrol vedl ideální postup na sedmičku. Takže jsem trochu zbytečně nastoupal asi čtyři vrstevnice a pak běžel lesem paralelně s cestou. Příště prosím pro nás slepé v tomhle případě spojnici kontrol lehce ohnout, je to na dva kliky v ocadu.

Do poslední etapy sem šel ze startu hamby, ve společností ostatních looserů co si jako já hodili někde diskem a neměli nárok na řádně handicapovaný start. Plánoval jsem, že pojedu zase lagio plagio, ale už cestou na start dostal můj plán trhlinu. Vlastně spíš mikrotrhlinu. No prostě sem tam někde musel píchnout, protože si tak stojím v koridoru a najednou koukám že mám nějaký měkčí zadní kolo. Říkal sem si že to třeba vydrží a vyrazil do lesa. Ve sjezdech sem jel raději opatrněji, abych neprocvakl, za což jsem pak sklidil posměch nejmenovaných reprošek, že sem je z kopce brzdil. Těžký život starého muže s píchlým zadním kolem. Kousek za čtvrtou kontrolou sem si bezdvadně namapoval dva další postupy a jel skoro dokonale. Bohužel ty postupy byly na kontroly 13 a 14. Takže nedělat chyby sem vydržel přesně dva závody, dotřetice vše při starém. Ale nebylo to tolik, jen asi minuta a půl. Na sedmičku sem si spravil náladu nejrychlejším mezičasem, no a na desítce sem musel zastavit a dofouknout, už sem cítil každý kořen. Znovunatlakováním se asi z té díry vyfouknula ucpávka nebo co protože hned o postup dál sem musel zastavit a vyměnit duši. Ale zase pokud by to byl jedinej defekt letos, tak přišel ve vhodném závodě, kde už o nic nešlo. Tak sem si vystřil ještě nejrychlejší mezičas na najetém postupu 13-14 a šel se naposledy vykoupat do rybníka Boleváku.

Pětidenní byly fajn, a že jezdím občas v lese udivujícím způsobem – tedy že se pak  v cíli nestačím divit co jsem to zase provedl – na to už jsem si dávno zvyknul. Ne že by mi to nevadilo, závody zajeté bez chyb mě potěší. Ale i ty ostatní si užiju. A to je to co je důležitý, protože tomu tak nebylo vždy…