Kokořínský survival 2003

MOTTO: Zážitek nemusí být vždy příjemný, ale intenzivní…Asi s týdenním zpožděním se dostáván k napsání reakce k závodu Kokořínský survival, ročník 2003. Jak patrno z hlavního hesla, které jsem předeslal v úvodu, není problém si do nejmenších detailů vzpomenout, co se vlastně v sobotu 7. června 2003 v okolí Kokořína seběhlo a událo.Všechno to začalo v sobotu brzo ráno. Vlastně ne, v pátek večer. Teda ještě dřív. Když jsme se účastnili v půlce května Jasoně a Drsoně (Albert coby polovina bramborového Barney Teamu a já coby rekonvalescentní pořadatel), Hynek Urban nás upozorňoval na malé letáčky s nápisem “kokořínský survival”. Teda on nás na ně upozorňoval už loni, ale tehdy jsme tomu nějak nevěnovali pozornost. Letos ale přidal pár šťavnatých historek z loňska a začal v nás hlodat červík, co že vlastně ten servajvl v Kokoříně je zač. Mě nahlodal natolik, že jsem se pevně rozhodl, že pojedu, Albertovi pomohla v rozhodování rodina Ctíbova (alias Podrábští), za což jim dodatečně děkuji, neb jsem nemusel jet sám. Malinko nás zarazila slova v pozvánce – start otevřen od sedmi ráno. Pro nás liberečáky to znamená vyjet po šestý a vstávat po pátý, takže na víkend nic moc příjemný program. Zvláště, když mě v sobotu ráno probudil jakýsi tupý náraz do země přibližně v půl páté ráno. Po chvíli rozkoukávání jsem zjistil, že naše potkan Ferda (je to samička…) začala s paravýcvikem a že její dočasné umístění akvária je příliš nízké (to staré vzalo zasvé při přestavbě bytu a nějak nebyl čas udělat vrtvrt do zdi). Další hodinu jsem se věnoval vyháněním potkana zpoza kuchyňské linky a vymejšlením nového umístění akvária, aniž bych vrtal do zdi, což by mě sousedi v pět ráno asi zabili. Takže abych to zkrátil, místo v šest jsme odjeli kolem půl sedmý, a na start dorazili chvíli před osmou. Tam jsme se dověděli systém, jakým se závodí. Bylo stanoveno celkem 7 stanovišť, A-start, B-orienťák, C-lezecká vložka, D-MTBO, E-další lezecká vložka, F-terénní běh, G se někam ztratilo a H bylo lodičkový orienťák na klidné vodě. Stanoviště byla poměrně rovnoměrně rozmístěna po Kokořínsku, start byl v Jestřebicích, orienťák pod Dobření, lezlo se na Trpaslíky (to jsou ti, co u nich sloužila Sněhurka) blízko Blateček a na Faraona (ten je zase u Mšena), MTBO bylo pod Houskou, terénně se běhalo v kempu Kokořínskýho Dolu a loďky byly v Harasově. Startovalo se v odstupech dle uvážení, kontrol bylo celkem všech 55, na stanovištích byla obsluha do 18:00. Takže jsme se převlékli, vyndali kola, vyfasovali potřebné propriety a po zapnutí mapy do mapníku jsem vyrazil jako první směr Bčko – orienťák. Albert vyrazil pár minut za mnou.

Po krátké silniční vložce jsem dorazil na kontrolu B. Orienťák. Jestli něco nemám zas až tak moc rád, tak je to běhání. Zvláště když musím dávat pozor, abych blbě nešláp na tu vymknutou nohu. Než se přezuju, přestanu zbrkle pobíhat a zorientuju si mapu, přifrčuje Albert, ale to už mizím v remízku. První kontrola, druhá, tradá, mám pět prvních, paráda. Ouha, ta další je pěkně do kopce. Nemám rád běhání a do kopce už vůbec ne. Razím další kontrolu. Plazím se pasekou vzhůru ke sloupu el.vedení, razím kontrolu, pajdám k oplocence, přichází vítané občerstvení v podobě dvou lesních jahod. Aha, cykloflašku s vodou bych určitě unes. Oproti cykloorienťáku jsou tady rychlejší postupy, když se jde přímo. Výborně, tohle se mi povedlo. Tohle se zase moc nepovedlo, jít skrz hustník není dobrej nápad. Dobře, obcházím ho a šplhám strání vzhůru, samozřejmě, že na rozhraní lesa a loukopole jsou kopřivy. Ááááá, i ostružinka se našla. No šup, orazim kontrolu u třešně. Co tam máme dále – křižování dvou komínů. Hm, hm. Následuje krátká lezecká vložka. Následně vbíhám, teda teď už spíš vcházím do soustavy několika navzájem propojených roklí. Kdo tohle vymyslel… Snažím se neztratit výšku a volím postupy spíše obchodné, ale méně strmé. Jsem na trati asi 2 hodiny.

Už to zase celkem jde. Beru další tři kontroly, jedna je ve velmi legrační rokli, která končí jakousi skalní podkovou, takže pokud přijdete z té špatné strany, budete koukat na lampionek a bude se vám chtít řvát, ponivadž jinak než složitým obíhání se k ní nedostanete (večer jsem se dověděl, že právě takto dopadl Albert). Zde potkávám jednoho zoufalce, který má zjevné problémy s mapou. Ukazuju mu, co je paseka, co je les a jak na mapě vypadá třeba krmelec a cesta a kopec. Zoufalec odbíhá bojovat s osudem a já se zase nořím do soustavy roklí. Už mě dokáže potěšit jen popis kontrol – bludiště, bludišťátko a podobně. Zvláště strom u jezera je fajn (strom tam sice je, ale stojí u prohlubně 3×3 metry…;-)). Náladu mi spravilo také datlí hnízdo, umístěné ve výšce očí a osazené několika značně hlasitě pískajícími zobáky (nic jinýho než ty otevřený zobáky nebylo skoro vidět). No, ornitologií jsem se zaobíral jen krátce, takže na poslední kontrolu, chvilku tápat, pak najít konečně ten úplně poslední komín a tradá do cíle. Tady se přezouvám, zjišťuji, že vzít si víc páru ponožek byl opravdu DOBRÝ nápad, usedám na svého oře a bikám směrem k Blatečkám na stanoviště C, alias lezeckou vložku.

K trpajzlíkům jsem dorazil bez úhony a koho tu nevidím, Albert. Už si vložkolezení odbyl a mastí dále. Tak s chutí do toho, dávám si nějaký ten traverzík, komínek, přeskok a slaněníčko a jse m dole, dalších pět kontrol mám naražených a svět se mi zdá o něco hezčí. Takže zase kolo a jedem na Déčko, což je cykloorienťák. Pod Houskou. Kdo jel někdy Drsoně, asi ví, co jsou to orienťáky pod Houskou. Pro ty kdo neví – ale nebudu prozrazovat, dojeďte se mrknout sami. V hospodě, kde je předávání map, jsem na stole zahlédl jakési podivné ubrusy. Aha, nejsou to ubrusy, jsou to mapy kapku většího formátu. Zakreslil jsem si kontroly a všelijak možně a spíš i nemožně jsem ji poskládal a šoupnul do mapníku. Hnedle první postup se mi vydařil, sice jsem volil kratší cestu, ale do pekelnýho kopce, takže jsem se pěkně zničil hnedle na začátku. A těch slov ošklivejch co jsem si udělil. No, po špatném začátku jsem se už pak celkem soustředil a další postupy už šly. No, asi jsem se nechal ukolébat, protože jsem si nějak nevšiml, že jsem si blbě složil mapu a drápal se nesmyslně přes hřeben, když o kousek dál byly dvě kontroly a pak se to dalo krásně projet údolím. Takže když jsem si uvědomil, že budu muset na posledni kontrole ne šupity pryč, ale pěkně zpět a dojet pro tu opravdu poslední, byl jsem štěstím bez sebe a opět jsem se nepěkně otituloval. No, stalo se. Takže konečně mám i tenhle orienťák za sebou. No, za chvíli budou 4 hodiny, na kontrolách jsou jen do šesti, to sebou budu muset pěkně hodit. Tak házím a šlapu kopec do Nosálova a pak nabírám směr Mšeno a pak Faraon, kde je lezecká vložka číslo dvě. Úspěšně prusíkuju na strom, slaňuju i traverzuju a rázem mám 45 kontrol pěkně nadírkovanejch.

Začíná mě celkem tlačit čas a je jasné, že na poslední stanoviště, kterým jsou lodičky v Harasově, dojedu včas jen při mimořádné konstelaci hvězd. Sjíždím do Kokořínského Dolu a cestou ke kempu, kde je stanoviště s krosovým během potkávám Alberta, který už má úsměv na rtu, dobrou kartu, prostě pokosíno, vysmátej a špurtuje do cíle. Za pět minut jsem u kempu, přezouvám se a plazím se do úvodního kopce. Naštěstí byl kopec opravdu jen úvodní, dál to celkem jde a tak se snažím běžet. Můj styl běhu myslím připomíná postřeleného jelena. Podle toho, jak funím, spíš postřelené prase. Nohy mě bolí už opravdu pekelně, ale tak nějak mám celkem veselou náladu, při šplhání na vyhlídku si radostně rozpočítávám, jestli budu zvracet, nebudu zvracet, budu, nebudu, budu, ne… Udejchal jsem to. Teď už je to mírně z kopečka, zase jde lehce běžet. Kolemjdoucí turisti na mě koukají, jako by byli svědky onoho známého prvního maratónského běhu a zvědavě čekají, jestli na ně posel vyhrkne “Vyhráli jsme” a umře nebo jestli ještě poběží dál. Běžím dál. Poslední cvak kleštičkama do kartičky a sbíhám k závoře, odkud jsem vyběhl. Ukazuje se, že mimořádná konstelace není a že do mě nesestoupil duch Abebe Bikily ani Hichama el Goueroouje (fakt nevim jaxe to píše a ani to nebudu radši zjišťovat), takže jsem celou trať absolvoval za nejakých průměrných 25 minut. Je za nějakých pět minut šest a vodu už nestíhám. Tak si v klidu poklábosím s traťovým komisařem, posilním se půlkou rohlíku, popiju nějakou tu vodu a vydávám se směr hospoda Jestřebice – start a cíl závodu

Cestou do cíle se nic zvláštního nestalo (a po dobu mojí služby taky ne…;-) ještě že už mám po civilce), když nepočítám únavu a odřeninky a trhlinky a popáleninky na nohou, které o sobě stále intenzivněji dávaly vědět. Volím cestu po silnici, terénem už fakt nemůžu. A sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu. Před hospodou se vyvaluje na sluníčku Albert, pošklebuje se a odborně debatuje se svými spoluvyvalovači. No, že by tu už bylo hodně lidí se říct nedá. Kolo odhazuji v dál (do pikapa), po lehčí hygieně v záchodovém umyvadle se převlékám a objdnávám si myslím zasloužené pivečko a začínám se taky vyvalovat a klábosit.

Po pivečku ještě nějaké to papání a už je mi dobře. Postupně dorážejí do cíle další a další s různými výrazy ve tvářích. Obzvlášť pohled na zcela vyčerpaného poloČuníka Davida dokazuje, že síla lidského ducha je větší než síla těla. Takže se postupně srocujeme v sálku hospůdky, kde má v devět proběhnout vyhlášení výsledků. Nálada se zlepšuje a zlepšuje, doplňujeme tekutiny a jíme nanuky a čekáme. Chvilku po deváté vše vypuká. Hlavní pořadatelé (Karel a Mrazík) nejprve pochválí sami sebe (zcela po právu, díky chlapci, byli jste jako organizátoři super), pak pochválí ostatní spolupořadatele (taky po právu) a pak vypukne vyhlašování konečného pořádání závodu. Dosahuji pěkného šestého místa a jsem spokojen, Albert dosahuje historického úspěchu a získává pro Barney team bronz a pro sebe jako cenu smyčku. Placatou. Kompletní výsledky jsou ke zkouknutí na webu a to tady.

Jelikož nás čeká ještě cesta do Liberce a mě pak ještě za moji drahou polovičkou k jejím drahým rodičům, moc se nezdržujeme, nasedáme do pikapa a vžůůům, jednička, dvojka, henhéén, ne, spát se mi nechce, nohy mě nebolej ani nepálej, au. V Liberci vykládám Alberta a pospíchám do nějaké té postýlky. Ještě předtím mě ale čeká ještě jedna survajvlová disciplína, a to drbání spodních okončetin kartáčkem a mýdlem. Ale je to dobré, svěrače drží, klíště je nemilosrdně posláno k jiným hostitelům a já můžu ulehnout. Ulehám, a nic. Dostavuje se známý paradox nazvaný “jsem tak unavenej, že nemůžu usnout”. Tři hodiny se převaluju a pak nakonec zaberu. Pokoj lidem dobré vůle.

P.S.

V pondělí večer už jsem moh skoro normálně chodit a nohy mě přestaly bolet zhruba ve středu…;-)). Příští rok jedu určitě zase!

Zapsal Peen – 10.-16.6.2003

Leave a Reply