JD07 na pohodu

Jelikož jsem už dlouho nic literárně neplodil, hledal jsem oporu v klasice a vzpomněl si na dílko Karla Čapka Povídky z jedné a druhé kapsy. Takže naroubuju-li klasiku na nějaké ty cyklozážitky, o kterých bych se rád rozepsal, vychází mi to na povídky z dresu, co má vlastně kapsy tři. Jo a mluvím o víkendu 19. května nula sedm, kdy jsem vyjel na květnovou klasiku Jasoň-Drsoň.

Kapsa první (obsahovala banán)

Protože jsem během přihlašovacího sprintu na JD okukoval spíš těhotenství děvenky mé starostlivé, byl jsem Albertovi vděčen za doplnění mé maličkosti do přihlášek. Chtěl jsem vyzvat k účasti a napravení loňského totálně pohnojeného závodu mého dlouholetého kamaráda, spolužáka, bývalého kolegu a svědka Baluda (alias Víťa Žalud, www.inlajn.cz). Jenomže co čert nechtěl, JD kolidoval s in-line závodama v Plzni, které si Balud nechtěl nechat ujít, takže jsem se poohlížel po někom náhradním. Zkusil jsem pole neorané a požádal kamarádku, ne-spolužačku, bývalou kolegyni a ne-svědkyni Ivču, jestli by se nezúčastnila. Vím, říká se že nepožádáš ženu bližního svého nebo tak nějak, ale s babou jsem vlastně nikdy dvojice nejel, tak proč ne. No a k mému překvapení Iva souhlasila. Takže složení týmu bylo dané.

Kapsa druhá, prostřední (obsah: dva rohlíky se šunkou a ajdamem v igelitu balený)

Jedna pravdivá reklama na nejmenovanou českou pojišťovnu tvrdí, že děti jsou mnohem větší záhul než sport. Má pravdu, takže poslední dobou mi na trénování moc času nezbývalo. Něco jsem sice najel, ale přeci jen obavy o to, jaké to vlastně bude, byly letos výraznější. Stanovený cíl tedy byl asi takový, že jsem chtěl jet především bez bloudění na mapě a že se uvidí. Ivča prohlásila, že ona mapovat rozhodně nebude, protože už to párkrát zkusila no a nedopadlo to moc dobře. Takže po startu (kam jsme se dostavili včas a řádně se zařadili do fronty) jsme zakreslili kontroly a rozhodnutí bylo asi takovéhle: OB si necháme na konec, přijeli jsme na kola, tak ať si užijem. No a jelikož se mi nechtělo do kopců, vyjeli jsme jih-jihovýchod směr Dubá s cílem pak jet na Doxy, respektive St. Splavy, pak Hradčany a pak Zahrádky a šup na OB. Cestou samozřejmě sebrat pár kontrol. Cesta byla v poho, jeli jsme taky v poho a jediné, co mě rozhodilo a zhatilo plány byla obora v prostoru mezi Starými Splavy a Hradčanama, díky ní jsme myslim minimálně 15-20 minut objížděli. No ale co. U kontroly číslo 7 jsme střetli Alberta s Borkem, a Albert prohlásil, že v pohodě brodili Ploučnici. Přišlo mi to jako pěkné zpestření a protože jsem ten prostor docela znal, rozhodnutí padlo – přebrodíme taky. Cesta k řece se dala poměrně snadno najít, pak to bylo po louce a pak – pak jsme v pohodě přešli suchou nohou! Jakási partička lesních mužů tam totiž měla postavený most a na stromě jakýsi příbytek a věnovali se lovu ryb a pití piva. Pozdravili ahoj, tak jsem je odhadnul na trempy (kdo zdraví nazdar je sokol, kdo zdraví dobrý den je vůl, kdo zdraví čaras je hulič). Měli z nás srandu a lákali nás k posezení ať prej se na to vybodnem, že je tam hezky. Závodní duch ale zvítězil, takže jsme jen poděkovali za pomoc s kolem a fičeli dál, jen dál. No a pak jsme sledovali hustej příběh čtyřlístku, vyplnili dotazník o Myšpulínových brejlích a podobně (na 30 bodů, sem na sebe pyšnej :-)) a kolem Novozámeckého rybníka přes Zahrádky šup na pěší OB. Tady už jsem viděl, že čas původně plánovaný se poněkud smrsknul, chtěl jsem pošetřit tak hoďku a půl a zbyla necelá hodinka. No nic, seberem co půjde a uvidíme. Takže se pouštím do lesa, po loňských fatálních chybách jdeme opatrně a na moje poměry myslím i pěkně čistě, snažím se Ivču šetřit, protože na kole už jí poslední hodinku docela docházelo, takže ji nechávám pod skalkami a pro kontroly dobíhám poslední metry většinou sám a skáču po pískovci jak kamzík stižený akutní bronchitidou. No nakonec jsme tam 5 těch nejdál nechali. Jedem do kempu a vidím, že máme ještě 18 minut do limitu, tak se pouštíme do loď-běhu (ovšem až po srdečném přivítání s Bážou, který vyvaluje své vypracované tělo na pláži místního rybníka). Obeplouváme bójky, přistáváme a vydávám se podle leteckého snímku hledat číslo 16. Něco nacházím, sice si moc jistej nejsem, ta světlinka je trochu velká, skoro jako až u tý další, no ale co, stejnak je na tom snímku houby vidět…:-( navíc přibíhají další dva a razí, takže razím taky. Podle výsledků se později dovídám, že má nejistota byla oprávněná a z celého loďběhu je prd, což samozřejmě v průběhu nevím a tak běžím jako o život. Je mi lehce šoufl, ale tři minuty před limitem přeci jen do cíle dorážíme. Tak si ještě na završení dám jízdu zručnosti (za plnej počet) a pak už snad toho parasa a bír.

Kapsa třetí (obsah: tyčinky)

Letos jsem si to fakt užil. Nikdo mě nehonil, moh jsem v klídku mapovat, prostě pohoda…:-) sluníčko svítilo, ty panoramata tam taky byly no a když jsem zjistil, že ve výsledcích jsme taky pár lidí předskočili, jsem děsně spokojenej parchant, ačkoli to nebyla žádná bedna nebo tak něco. Coubertin měl pacholek pravdu.

P.S. Kapsa čtvrtá, ta na kejmlu (co v ní byl telefon a klíče od auta)

Když si v kufru auta necháte resp. zapomenete vyndat použité tretry a běhací boty včetně fuseklí z obou a druhej den vám tam svítí dopo sluníčko, možná se trošku přiblížíte k tomu, jak tomu bylo s tím herberkem a onucemi třiceti, čtyřiceti nebo až stodeseti vandrovníků.

Super, díky, Čuníci…:-)

Leave a Reply