Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest. Jestli mi nelžou prsty, tak tohle byl můj šestý Drsoň. To taky znamená, že to je už šest let, co se orientační závody na kole staly mým životním stylem. V krásné knížce Františka Nepila “Jak se dělá chalupa” se tento bohužel již zesnulý majitel nezapomenutelného hlasu zamýšlí nad tím, že kalendář chalupáře nepracuje s letopočty. Neříkáte, to bylo v roce 2001, ale to bylo předtím, než jsme dělali okapy, než jsme vybetonovali žumpu. Chalupu mám sice taky, ale můj kalendář by se klidně mohl řídit Drsoněm. To bylo tenkrát poprvé. To bylo tenkrát, jak nám cestou na Drsoně vařila 105ka. To bylo tenkrát, jak si Peen málem uříznul prst a já jel s Ondrou. Na letošní rok budu vzpomínat jako na rok, kdy jsem poprvé zvedl nad hlavu proslulou nohu – putovní cenu pro vítěze.

Sentimentální blábolení…

Nevím, jestli už na mě leze rozum, nebo to je ten příslovečný hlodavec v nejlepších letech. Fakt je, že za tu dobu co jezdím na Drsoně se toho událo hodně. Dodělal jsem školu, odkroutil si civilku, oženil se. V MTBO jsem se rozkoukal, až je mi divné jak moc a jak rychle. A kdybych nejel toho prvního Drsoně, tak by ze mě nejspíš Pepa byl, ale byl by to úplně jiný Pepa, a nebo by to vůbec Pepa nebyl, jestli mi rozumíte. Prostě kdysi jsem napsal, že J&D vám změní život. Asi to neplatí pro každého, ale pro mě jo.

… je konečně nahrazeno strhující závodní vzpomínkou…

Stejně jako vloni jsem jel se Ctíbou. Ale letos jsem mu hned při domlouvání účasti řekl, že chci ten závod vyhrát. A to jsem si dal 🙂 Zatímco vloni mě patrně šetřil, letos jsem se dosud nezbavil pocitu, že kdyby jel sám, nabral by tak o 100 bodů víc. Asi se ho ani nezbavím, protože je to prostě pravda. Fakta z budíku hovoří celkem jasně: přestože byl běh výrazně delší než vloni, přestože jsme stihli všechny žívé kontroly (vloni jsme nedali lanové lávky a spol.), přestohle všechno jsme pořád na kole najeli skoro o 10 kiláků víc (což je asi tak půl hodiny) a nastoupali taky o nějakou tu stovku navíc.

… tohle není žádná strhující vzpomínka, ale nudná statistika, my chceme kref!

Myslím,že první krev tekla někde na orienťáku. Do té doby to celkem šlo, i když stoupání na Ronov od Stvolínek, které jsme vloni jeli dolů jsem si pamatoval moc dobře a došlo v něm i na zábavný převod. Pak jsme to ale valili většinou po asfaltu a až těsně před orienťákem jeli krz takové hluboké, ale fakt hodně hluboké údolí. Tam došlo nejen na kašpárka, ale i na tlačení. A to jsem ještě nětušil, že za chvilku v těch údolích budeme běhat.

Daleko větší komplikací než krvácení z prvních škrábanců bylo, když jsem se chtěl v jednom hustníku podívat na větvičku opravdu detailně a následná slzná reakce mi vyplavila čočku. Tomu, kdo nenosí čočky následující větu asi nedokážu vysvětlil, ale kolegové slepci, zkuste si představit jaké to je, když máte tepovku 170, spocený jste až na zádech a před chvílí jste dali kopec stylem 4×4. Teď držíte na prstě polosuchou čočku a bez zrcátka, bez kapek se jí snažíte dostat do oka. Teď by se asi slušelo napsat, že když jsem si jí dokázal nasadit blesklo mi hlavou, že teď už dokážu všechno. Ale to by byla hyperbola neboli literární nadsázka. Ve skutečnosti jsem jen kývnul, že jako jo a Ctibor opět zařadil forsáž.

… a dál?

Zbytek běhu už byl poměrně bez komplikací, tedy alespoň co se napichování očí na větve týká. Nevím přesně, kolikrát jsme slezli na dno údolí, abychom vzápětí šplhali opět do nebe, ale pochopil jsem, že moje oblíbená běhací desítka (převýšení 270m) není ani omylem kopcovitou tratí. Cestou na kontrolu ć. 1, kterou jsme končili, se mi fakt zdálo o čertech a tu paseku plnou uschlých boroviček, bodláků a kopřiv jsem si rozhodně nevybral jako místo, kde bych chtěl trávit dovolenou. Celkově jsme to ale dali za nějakých 70 minut a po krátkém gáblíku nás už čekalo jen kolo a žívé kontroly v cíli.

A vlastně ještě paměťový orienťák. Ale tam jsme se jen tak mihli, i s výkladem asi 15 minut. I tak jsem si ale stihnul v tom borůvčí promáčet boty, takže suché ponožky co jsem si vzal po běhu, už potom nebyly tak docela suché. Kousek za paměťákem jsme potkali kluky Rolníky, co vyhráli vloni a pár postupů jeli s nima. A moje utrpení začalo. Ctibor musel trpět taky, protože jeho závodnické srdce muselo krvácet, když nám klucí vždycky poodjeli a on je začal dotahovat, zatímco já jsem si diplomaticky řečeno udržoval stále stejný odstup. No spíš jsem mírně ztrácel.

…tak a teď ještě nějaký křeče a zvracení do příkopa ať to má krády…

Moje utrpení skončilo, když nám na předem vymyšlené fikačce polem připravil laskavý zemědělec parádní cestu. Díky této jeho zradě na vlastním kmeni, nebo možná tomu že si toho kluci nevšimli, jsme jim konečně ujeli a až do cíle jsme je neviděli. Taky jsem do sebe loupnul nějaký gelíky a tak jsem byl schopnej aspoň trochu držet tempo. Rozhodně jsem ale v tu chvíli nemyslel, že bychom mohli vyhrát. Spíš jsem měl strach o limit.

Ten jsme nakonec stihli v pohodě, včetně předem plánované účasti na lanových a jiných hrátkách v kempu. Tam jsem se opět vyznamenal, když jsem z loďky vystupoval příliš brzo a nezbylo mi než potupně spadnout z houpačky do vody. Objektivy bulvárních fotografů ostřily jak zběsilé a dav na břehu měl dalšího blbce, kterému se mohl od srdce zasmát. Co by člověk neudělal pro pobavení ostatních ne? Horší bylo, že místo 10ti bodů za houpačku bylo prd. Nebo jeden teď nevím. Za uměleckej dojem prej nic 🙂 Tažní ptáci se nám taky moc nepovedli – váhali jsme zda F či E a nakonec spolehlivě vybrali tu špatnou variantu. Aspoň lanové lávky se nám povedli, i když já jsem sloužil jen jako opora na prvním úseku, tak si moc zásluh brát nemůžu. Tak aspoň ta Afrika, přece jen ta moje paměť na hovadiny k něčemu byla.

a to je všechno? a co si udělal s nohou? máš jí v obýváku?

Tomu, že jsme vyhráli jsem uvěřil teprve tehdy, když Hynek vyhlásil Rolníky jako druhé a řekl jejich body. Do té doby jsem si raději podobné myšlenky nepřipouštěl a spíš si hryzal ret, že jsem nejel rychlejš. Nicméně stálo to za to, tedy nemyslím to hryzání ale ten boj. Zkompletoval jsem svou sbírku medailí z Drsoně a taky zvedl nad hlavu tu nohu, to už jsem říkal. Mimochodem, Hynek říkal, že ještě nikdo nevyhrál Drsoně 2x. Jestli to nebude právě tou nohou 🙂 Ono přece jen, pokud nejste zrovna dobrý tramp Bernášek, tak vám to k nábytku moc nejde. Ale jak pravidelní účastníci Krásné Izabell vědí, k nám na chalupu se toho vejde. A ta noha se tam docela hezky vyjímá. Takže, sice nevím jestli Drsoně ještě někdy vyhraju, ale co vím jistě je, že tam určitě za rok zase budu. Jen si musím zase včas nařídit budíka, abych byl vzhůru na přihlášky…