Jak si tak stárnu, začínám mít občas náladu filozofovat. Slušelo by se napsat, že nejvíc mě to popadá u druhé lahve červeného, nebo po pátém pivu, ale to bych kecal. Na mě to leze normálně za střízliva. Tak například se v posledních týdnech nemohu zbavit pocitu, že podobně jako v dalších činnostech, se i v tréninku snaží lidi najít nějaký svatý grál, nebo chcete-li univerzální recept na dokonalost 🙂 Nevím jestli je to tím, že člověk čeká, že když trénuje víc, bude se zlepšovat víc než v těch prvních letech kdy začínal a zlepšoval se přímo raketově. A když to už nejde tak rychle, nedělám něco špatně? Jak to dělají ostatní?
Reší se všechno možné, intervaly, jestli je spinning skvělý nebo pro kočku, jestli na běžkách raději bruslit nebo skejtovat (někteří extrémisté píšou dokonce že klasiku). Jestli je letos dobrá zima protože není sníh a nebo naopak blbá zima, protože když teď jezdíme na kole tak co budeme dělat v létě? Jestli je lepší mít 10% tuku a nějaký svaly, nebo fuj svaly copak sem kulturista? Správnej cyklista má 50 kilo i s kolem a Hruška jezdí na dvě jabka. A tak dále. Snahou je najít ten univerzální, dokonalý a jedinečný systém tréninku který ze mě udělá strašnýho drtiče a konečně to všem ukážu! A protože je na tom Internetu všechno a každý, tak tam někde bude i on – můj svatý grál.
Legrační mi na tom přijde, že svatým grálem je trénink sám. My hobíci máme, snad z nedostatku času, snahu o maximální efektivitu tréninkového snažení. Jenže zatímco například nikdo aspoň co vím neudělal žádné objektivní měření o kolik je trénink řízený pomocí wattmetru účinější než trénink řízený jen pomocí tepáku, je víc než jasné, že jeden každý, je lepší než sedět doma a mudrovat na tím co je lepší. Podle mě Luku, je síla v jednoduchosti. Neplácat toho zbytečně moc dohromady a hlavně se tím pořád bavit. Čas od času zkusit něco nového, ale nechat tomu čas – třeba i rok, než to zavrhnu a nebo naopak začnu všude propagovat.