Urtica dioica je statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50–150 cm, výjimečně až 2 metrů. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Hojně roste na rumištích, v pobřežních porostech, v příkopech podél cest, lužních či vlhkých suťových lesích a okolo plotů od nížin až do hor.

Nevím to úplně přesně, ale tipnul bych si, že česká polární výprava vedená Karlem Němcem problémy s Urticou neboli Kopřivou neměla. Stejně jako je patrně netrápily defekty. Ale zase měli stateční čechové jiné problémy – například pečený beran se jim moc nepovedl. To my jsme při letošním Drsoni hladem netrpěli, ale s odstupem více než čtrnácti dnů můžu říct, že právě zážitky s kopřivami a defekty jsou ty nejsilnější vzpomínky z letošního již devátého (a nebo taky prvního) ročníku populárního klání Jasoň Drsoň.

Loni sem díky pokusu překousnout řidítka na startu chyběl, doktorka byla proti. Nevím proč při tom používala tak divná slova jako naprostý blázen, komu není rady a podobně. Za rok jsem ale dostatečně srostl a tak jsme po letech opět s Peen stanuli na startu v klasickém Barney týmovém složení. Ráno zhusta lilo, ale díky moderní technice bylo jasné, že kolem deváté pršet přestane. Numerický model předpovědi počasí je sofistikovanější verzí rosničky ve sklenici kterou používal již legendární němý Bobeš. Nebo vlastně pan Tau. No to je jedno, prostě přestalo pršet…

Co sem to? Jo tak ten letošní Drsoň. Na startu to bylo ještě dobrý, zakresili jsme kontroly, body zapsali, vodku popili, briošek zakousli a vyrazili ku pěšímu orienťáku. Ambice jsme měli nastavené po vzoru maxipsa Fíka na dostihách – vyhrát nemůžou, ale závodit je necháme aby se nám tady nerozbrečeli. To sme se málem před startem jo, protože jsme nějak zapoměli (no Peen no..) objednat mapu a už to vypadalo že pojedem naslepo. Ale naštěstí zůstala řada měkoušů v postelích a tak mapa zbyla.

Pěší orieňták na mapě Stvolínské rokle, byl docela pěkně běhavý, když si vzpomenu na ten skoro survival před lety na Housce, tak tohle byla pohoda. Akorát bylo po tom dešti mokro, ale to vám vadí jen do chvíle kdy jste durch, pak už je to jedno. Díky jedné drobné chybce ve vymyšleném sledu jsme tam nechali asi 4 minuty, jinak jsme to šli přesně podle příručky – mapově čistě, na hranici našich fyzických možností. Ty sou ovšem pravda skromné a tak jsme si na běhu pobyli i lanovkou a převlékáním pěkných 90 minut.

Následoval přesun na pěkný mudrlantský orienťák. Tam jsme nechali pár dalších minut tím, že jsme vyrazili v cyklodresech s kapsama plnýma jídla. Díky tomu jsme sice v lese nemuseli sníst psa, ale taky se s tím nedá moc běhat. Takže jsme to vycházkovým tempem proazimutovali asi za půl hodiny. Cestou sem snědl rohlík.

První defekt přišel hned na první cyklokontrole za mudrlantským ourienťákem. Jedu jedu a najednou ššššš šššš šššššš šepotám. Novů hriešnů dušu, nabouchat a tradá dále. V Dolní Libchavě, čeká 80 bodů. A kopřivy. Peena jsem nechal pod kopcem hlídat kolo a šel jsem vzhůru. Byl to ten vlkhý suťový les. Asi. No kopřiv tam bylo hrůza. Jedinou výhodu to mělo, že zatímco jsem byl nahoře, Peen mi opravil vrzající povolené sedlo. Kopřivy žádnou výhodu neměly. No jednu snad – dohledávka byla dost jednoduchá, stačilo jít vyšlapaným tunelem.

Pak jsme jeli pro 60 bodů na kopci s názvem Kupka (asi) – jedu jedu a najednou v zatáčce mám pocit, že to kolo nějak nesedí. A už zase ššš šššš a tak dále. No tak jsme to lehce dofoukli a dojeli pod kupku. Vyrazil jsem do suťoviska, zatímco Peen s rutinou zkušeného mechanika opět opravoval moje kolo. Prej tam byl kamínek v plášti. A náhradní duše už nemáme žádný. Tak konec defektům. Jeli jsme do Stružnice a bezvadně našli most, který nebyl v mapě. Ale byl tam 🙂 Pak se celkem dlouho nic zvláštního nedělo až přišel brutální kopec do osady Havranů. Havran Pírko nebyl doma, odnesla ho velká řeka. Vlastně nikdo nebyl doma, jen pár šeříků a rozcestník. A to byl kámen úrazu, protože jsme podle něj začali dohledávat kontrolu, která ale byla až na Havraním vrchu, o dobrý kilometr dál. Nenechali jsme tam ani tak moc. Možná tak pět minut.

Pak už jsme se tak nějak mrcasili do cíle, projeli jsme kolem Úštěka, ale Zuzana Norisová už šepotala někde jinde. No rozhodně jsme jí nepotkali. Nebyla ani pod mostkem kde jsme našli poslední kontrolu kterou jsme stihli sebrat. To nám do limitu zbývalo asi tak slabých půl hodiny. No nestihli jsme ho no… asi tak o pět minut. Takže jsme skončili pátí, i když bodově bez odečtů by to stačilo na třetí flíček. Tak to tak na vysvětlenou, proč sem počítal kolik jsme kde nechali. I když člověk tvrdí, že jede na pohodu, výsledek nakonec stejně řeší. Ale my jsme letos na pohodu fakt jeli, i sme pokecali. A za rok určitě pojedem zase. A tak pořád dál… Keep walking 🙂