Nedávno sem četl docela zajímavý článek od jistého pana Stevense. To je novinář, který popisuje vlastní zážitky s dopingovou kůrou kterou si v roce 2003 nechal naordinovat aby se připravil na závod Paříž – Brest a zpět. A taky aby měl o čem psát. Asi. Originál vyšel v Outside magazine v USA. Ve vaší trafice už to číslo asi nebude (no v naší taky ne), ale přepis článku je na stránkách IAAF. Je to moc zajímavé čtení. Česká verze článku se nedávno objevila na Idnes v rubrice Xman – a překlad je tak trochu poznamený tím, na co se tahle rubrika zaměřuje. Takže jde tak nějak hodně po senzaci a jediné co tomu článku v češtině chybí je reklama nějaký “lékárny”. Ale abych si tu netahal kšandu, nebýt toho českého článku, asi bych se k originálu nedostal. Což je důkaz toho, že i bulvár může být někdy užitečný.

Čtení mě opět přivedlo k úvahám, proč vlastně doping existuje? Kdo ho financuje? Kdo ho vynalézá? Proč dopují sportovci je celkem jasné a nemá cenu to tady moc pitvat. Ani to, jestli po dopingu sáhnou sami, bez vědomí týmu či trenéra. Tak nám to alespoň obvykle prezentují třeba silniční profi týmy. Určitě jsou i sportovci, kteří jsou podobně jako legendární přeborník bratr Kašperský, vyjimkou z pravidla “ve zdravém těle zdravý duch” a prostě zbaští všechno co se jim dá, bez toho že by se ptali. Jisté je, že to co teď aktuálně “letí” jsou látky které mnohdy ani na seznamu zakázaných nejsou, protože zkrátka jsou nové a tak hitech, že jsou široké veřejnosti, a dopingovým komisařům, neznámé.

Hitem poslední dekády byly určitě různé umělé hormony – EPO, HGH a další. Látky které v minulosti nebylo možné testovat. Stevens o OH v Atlantě (1996) píše jako o “Human Growth Hormone Olympiádě”. Tour de France v roce 1998 a skandál “Festina” si taky asi vybaví každý kdo se zajímá o silniční cyklistiku. Tenkrát se poprvé začalo hodně skloňovat slovo EPO. Za 10 let budeme vědět, co je, nebo spíš bylo, hitem v roce 2008. Podle mě by to mohlo být třeba něco co stimuluje přirozenou tvorbu těch hormonů v těle. I když moje znalosti lidské biochemie nesahají tak daleko abych si troufl říci, zda je něco takového vůbec možné vymyslet.

A tím se dostávám ke své odpovědi na otázku, kdo vynaléza ty látky? Ta je celkem jasná, farmaceutické firmy. Takže asi otázka měla znít proč to dělají? Laboratoř Balco si vydatnou podporou amerických atletů rozhodně moc dobrou reklamu neudělala. Ani další sportovci usvědčení z dopingu neukazovali na kameru krabičku od léků s velkým logem hrdého výrobce. Takže sponzoring za účelem reklamy a propagace za tím bude jen těžko. Stevensův článek mě přivedl na celkem jednoduchou myšlenku. Současný doping ve sportu je jeden velký pokus na lidech, kteří mají své důvody k tomu aby jako pokusní králici fungovali. A co je cílem toho pokusu? Dlouholetý sen všech autorů sci-fi a vlastně celého lidstva – prášky proti smrti, nebo aspoň proti stárnutí. Když přijdete za 60ti letým mužem a nabídnete mu léky po kterých – bude 15 let ve skvělé kondici, ale pak možná na následky těch léků umře (nebo bude třeba impotetní), velmi pravděpodobně uděláte obchod. Chce to jen vychytat nějaký ty mouchy aby vydržel aspoň těch 15-20 let…

Kdo ví, možná budeme jednou vzpomínat na Marion Jonesovou, Taylora Hamiltona či Johana Muhlega jako na hrdiny, kteří položili své kariéry na oltář pokroku všeho lidstva (a tučné zisky pro akcionáře té správné farmako firmy) . A nebo je všechno úplně jinak? A co na to Jan Tleskač?