Taká akcija a iba jen dva zápaly plůc! Tímto výrokem legendárního majora Terazkyho, si asi budu ještě dlouho připomínat letošní MČR v extrémním závodě dvojic – Asics Survival v Jinolicích. Zní to děsně akčně, ale v reálu to byla pohodová akcička, jako ostatně většina záležitostí z dílny Járy Tišera. Tedy pohodová duchem, náladou, počasím. Trať byla náročná, hodná mistrovského závodu. Společně s Hynkem jsme opět seskočili z rudé skály a z vyraženým dechem se pustili do závodu.
Začalo to v pátek večer v Jinolickém kempu takovým kempkrosem – po stromech v areálu viselo 9 fáborků s písmeny. Úkolem bylo složit z těch písmen podstatné jméno. Byla docela zima a kdo složil to slovo, mohl se za odměnu jít vykoupat do rybníka, tedy mohl pokračovat na další disciplínu kterou bylo cca 200m plavání, přes rybník a zpět. Pro jistotu s čelovkou, aby se dali hledat utopenci na dně. Podvědomý strach z ledové vody zapracoval a zabrzdil nám myšlení i nohy. Když první dvojice plavaly přes rybník zpět, my měli teprve 5. písmeno. Když už byli skoro všichni pryč z kempu, konečně jsme si k 8. písmenům jedno domysleli a sestavili slovo SLAŇOVÁNÍ. Za odměnu jsme se mohli jít taky smočit.
Po prvních pár tempech sem si myslel že umřu. Asi bych si měl na podobné věcí pořídit víc podkožního sádla. Nebo sem si měl vzít ten neopren co doma visí ve skříni? Hmm, než bych ho zaprděl, byl bych stejně z vody venku. Nakonec jsem se k mému vlastnímu překvapení dostal z vody na břeh a pak i zpět na ten druhý. Kupodivu jsem se po vyplavení (podle vzoru vylodění) nepokryl ledem, což mi umožnilo doběhnou za Hynkem k chatce, navlíct na sebe suchý oblečení (zimní 🙂 ) a vyrazit na kole směr Prachov a pak hotel na Krásné vyhlídce nebo jak se jmenuje.
Tam začínala další část noční etapy – běh Prachovskými skalami. Kola už tam měli snad skoro všichni, tak jsme mohli zahájit stíhačku bez obav že na nás bude někdo ze zadu dotírat. Prsty na pravé ruce jsem měl docela solidně bílé, naštěstí jsem v batohu měl prstové rukavice, tak se to postupně lepšilo. Vyběhli jsme a první pár kontrol jsme furt přebíhali. Ta mapa byla snad nějaká 2500 nebo co. Taky jsme moc dobře nevymysleli úvodní sekvenci, takže jsme chytli pár dalších minutek. V nohách sem cítil středeční trénink, byla mi zima a moc mi to neběželo. Navíc to bylo furt nahoru a dolů, takže jsem vlál za Hynkem jak na špagátu. Jako obvykle při běhu 🙂 Na pravěkém smetišti (nebo pohřebišti?) jsme hledali střep, na Ervínově hradu zase blikačku v protější stráni. Taky sem našel nějaký houby. V noci, s čelovkou, já slepec. Asi jich roste opravdu hodně. Nebo to bylo tím, že rostly v takový dvojkový plotně kam důchodci nevylezou?
Noční etapu zakončilo lezení, nebo spíš bouldering a žebříky + slanění. S čelovkou opět zábavná taškařice. Z jednoho boulderu jsem vystoupil tak šikovně, že jsem málem strávil zbytek života v kotrmelcích. Pak zpět ke kolům. Kupodivu jich tam docela dost zbylo, tak jsme asi pár dvojic předběhli. Pak po modrý do Prachova a po silnici do kempu. Pak rychle do spacáku a něco sníst. A pak se pudem podívat za klukama k ohni. No možná. V tom spacáku je tak teplo. A venku je zima a…
V půl osmé ráno jsem vstal, když můj spánek prohrál souboj s trápením. Svítání už tedy dávno vypuklo, sluníčko svítilo o 107 a vypadalo to, že snad bude možný jet i v kraťasech. Do druhé etapy se startovalo hendikepově, podle ztráty z noci. První startovali v 900, mi až v 950. Tím pádem bylo jasné, že asi nevyhrajeme, protože z těch 50 minut jsme v noci chytli minimálně půlku na fyzičce. Holt někdo na to má 🙂 Ale na třetí místo chybělo asi 20 minut a to by se třeba někde možná nahnat dalo.
Takže když přišel nás čas mastili jsme na kolech směr Čertoryje a lanové dráhy. Cestou jsme se kochali Českým Rájem, bylo hezky a postupně jsem sundal jak vestu, tak návleky protože bylo i teplo. Našli jsme i pár pěkných bikových tejlíků. Když jsme si to přihasili do kempu, Honza s Martinem, které Hynek před startem pasoval na naší konkurenci, zrovna odbíhali na další stanoviště, takže to na nějaké stahování moc nevypadalo. Malá dráha jako rozcvička, pak zakreslit další kontroly a hurá na velkou. Tedy dráhu. Lanovou. Bylo to docela dobrý, já mám tyhle vopičárny fakt rád. Akorát před posledním lanovým mostem byla maličko zácpa, ale na stromě bylo hezky, navíc místní DJ nasadil JAR tak to bylo dobrý. Konec konců, nebylo kam spěchat, čekalo nás totiž další koupání.
Tentokrát ve Věžickém rybníku. To je jedna z nejfotogeničtějších záležitostí v celém Českém Ráji. Pískovcové stěny padají kolmo přímo do vody. A když máte kliku, tak z těch stěn padají i nějaký blázni. V půlce září. Někteří slaňují, další se tam houpou na houpačce a nebo jen tak skáčou ze skály. Zajímavý zážitek. Musím se přiznat, že v sedáku jsem do té doby nikdy neplaval. Při prvním skoku jsem si posunul čočku v levém oku, při druhém opět, takže jsem připomínal Ritchmonda ze seríálu IT Crowd. Voda byla snad ještě ledovější než v noci, ale člověk si zvykne na všechno. Někteří natolik, že se prý koupali i na Nebáku, kde se mělo jen jezdit na Pálavě. My jsme se raději drželi zadání, úplně nám to stačilo. Při běhu k Nebáku a zpět se mi pomalu začínalo zdát o čertech. Nějak sem se pořád nemohl rozběhnout, tak sem zavřel oči a tupě strkal nohu před nohu. Na kole sem do sebe narval nějaký banány v čokoládě a já nevím eště co a už to bylo zase dobrý.
No teda dobrý, nejdřív sem za Hynkem zase trochu vlál, ale už sem neměl pocit že asi chcípnu jestli nezvolníme. Postupně jsem byl schopnej i střídat a vobíhat dohledávky, když bylo třeba. Asi to bylo tím že už bylo fakt teplo a tělo konečně přešlo do nějakýho funkčního režimu ze kterého mě muselo vyhodit už to první noční plavání. Nebo co. Kochajíce se Troskama jsme se přesunuli na Přivýšinu kde nás, stejně jako vloni, čekalo závěrečné lezení. Celkem to šlo, akorát sem si opět nechal na ruce hodinky a měl tak zase problémy s jednou spárou. Fakt se mi nechtělo je tam strkat, naštěstí se to dalo odšlapat do stran. Pak už jen lehký sjezdík a máme to za sebou. Stíhací jízda se moc nevyvedla, ono totiž nějak všichni pospíchali :), ale o jedno místo jsme poskočili na konečnou šestou pozici.
Sečteno a podtrženo, byla to velmi podařená akce. Počasí vyšlo neuvěřitelně, kdyby bylo jako týden před tím 12 stupňů a mokro, do vody by mě nikdo nedostal ani párem koní. Asi. V zápalu boje člověk udělá ledacos 🙂 A ledacos přehlídne. Tak třeba ty drobná zranění. Já sem si někde při plavání (neboť jindy sem měl boty) natrhnul patu. Sice jen trochu, ale běhat se s tím zatím nedá. Tak musím trochu přehodnotit plány na říjen. Asi…
Výsledky jsou na webu ČAES.