Jsem blázen?

Začal bych tím, proč jsem tam vlastně šel. A proč tam pudu znova. Není to proto že bych se chtěl zmrzačit (jak tvrdí Sam 🙂 ) ani mě nemrzí, že mám zdravý nohy (jak mi tvrdí mnozí další). Asi to bude někde uvnitř. Vyrostl jsem na Tajuplném ostrově, s Batličkou jsem cestoval Světem křížem krážem a s Sirem Josephem se Toulal ve větru Himalájí a stoupal na K2. A samozřejmě jsem chtěl zažít něco podobného. Dost dlouho jsem v sobě živil myšlenku, že jednou taky vylezu na nějakou osmu, nebo tak něco. No a AR je pro mě možnost jak tuhle touhu po něčem velkém, těžkém a náročném uspokojit relativně bezpečně a lacino. Vylézt na K2 je samozřejmě nesrovnatelně intenzivnější a náročnějsí zážitek, ale na druhou stranu když vám “dojde” při AR je pravěpodobnost že to přežijete více jak 95%. U té K2 to bude asi spíš obráceně. Tak proto AR – je to takové “dobrodružství v mezích zákona”.

Letos jsem měl dva cíle – dokončit a nabrat co nejvíc zkušeností. Jak víme, první se nepodařil, druhý i přes relativně krátké účinkování v závodě celkem jo. Pokusím se maximum těch zkušeností vtlačit do tohohle článku, dokud koleno ještě trochu bolí a vzpomínky jsou stále čerstvé. Důvod je prostý – během roku se k tomu budu sám vracet, je to tedy moje externí paměť.

Bez pořádného tréninku to nepude

Ve fyzické přípravě vidím samotnou příčinu předčasného konce. Poněkud naivně jsem si myslel že celoroční cyklistický trénink doplněný o tři měsíce plavání a nějaký ten nácvik technických discpilín bude stačit. I když mám letos najeto myslím celkem slušně, nestačilo to. Důvod je prostý jako Jamajská uklízečka. Letošní A.R. sečtena a vyjádřena na kilometry obsahovala 115 km trekking, 20km běh (OB), 135 mtb, 35 bruslení a 35 pádlování. Takže v kilometrech je porce chůze/běhu a kola téměř stejná a přibližne stejný podíl času by tedy měly obě disciplíny dostat i v objemové přípravě. Uvážíme-li pak fakt, že 135km pěšky urazíme za 3x – 4x delší dobu než stejnou vzdálenost na kole a pěší zátěž je tudíž delší, mohl by být poměr ještě výraznější ve prospěch chůze, ale to by asi zase byla dost nuda. Navíc na chození jsme přece jen trochy zvyklí.

Protože se mi ale rozpis letošní AR dostal do ruky týden před závodem, zatímco ten loňský sem nějak nemohl najít (a té chůze tam stejně bylo asi o 50km méně), došlo k tomu že moje příprava vůbec nesplňovala předchozí odstavec. Pořádně jsem běhal naposledy někdy v dubnu a několik procházek na dovolené + 20km výlet s batohem v úterý před závodem rozhodně nestačilo k adaptaci těla na tak dlouhý pochody. Kam až může vést snaha dohnat to na poslední chvíli si ověřil Hynek, který si dal pro jistotu výlet 45km a díky tomu měl pak tu poruchu.

Myslím, že nejoptimálnější formou dlouhodobé fyzické přípravy pro AR je trénovat jako na Ájronmena s tím že některé běžecké tréninky by měly být nahrazeny trekkingem se zátěží na zádech a plavání může být asi trochu méně (nerozhoduje tolik jako v triatlonu). I když můj guru Ondra V. tvrdí, že chůze je krom sexu jediným přirozeným pohybem, na rychlé tempo s batohem na zádech je nutné se připravit. Tímhle směrem (triatlon) se tedy bude ubírat můj trénink tuto zimu a příští rok. Jako optimální závěr přípravy se pak nabízí odjet někam do pěkných hor, vzít si sebou kromě bajka taky pohory a sedák na feraty a ještě případně kajak a kombinovat tam všechno. Konec konců by to mohla bejt i pěkná 14ti denní dovolená.

Stejně je to ale nakonec o hlavě.

Pravda je, že na takovou zátěž jako je AR se stejně natrénovat nedá. Krize se dřív nebo později dostaví každému, zvlášť v případě že se tým snaží o přední pozice a tudíž nespí a jde ve velmi rychlém tempu (relativně vzhledem k délce závodu). Asi je proto dobrý si předem stanovit plán a jednoznačně určit priority – pokud se jako já chcete pokusit závod prozatím pouze dokončit mělo by tomu odpovídat tempo. Plán ale musí odpovídat realitě – a to chce asi zase zkušenosti na jeho sestavování. Moje optimistická varianta byla že za 50 hodin to máme hotový a to ještě budeme 3 hodiny spát. Ha ha ha. Myslím že i s 60ti hodinovou pesimistickou bychom měli co dělat. Z toho je potřeba vycházet příště.

Myslím že můj brzký konec byl způsoben i tím že jsme šli na mě opravdu nezvykle rychle – když Hynek či Martin ve předu nasadili svoje tempo chůze, musel jsem čas od času popoběhnout abych stáhnul odstup. Částečně to bylo tím, že jsme se báli limitu v Táboře, nicméně jsem se měl ozvat. Jenže mě se zpočátku zdálo že stíhám ani běh mi nevadil. Pak se to zhoršilo a já se sice ozval, ale zároveň si připustil tu myšlenku, že už vlastně můžu vzdát. Četl jsem si zápisky jednoho ultramartonce a ten tvrdí že tělo zareaguje na stav mysli – pokud člověk myslí na to že skončí, tělo začne najednou víc bolet – chce skončit. Nevím jestli je to pravda, ale mohla by. Ten pocit úlevy z toho že Hynek končí byl skoro hmatatelný. Je to sice hnusný, ale je to tak, věděl sem že už to nebudu já, kdo první odpadne. Podle mě je nutné být celou dobu skálopevně přesvědčen, že to musím dokončit, že není úniku. Prostě se chovat jako na tý K2, kde když je nejhůř tak se tedy začnu vracet dolů, ale i to je ještě pořádný kus práce. Sednout si někde na Abruzzském žebru a říct že dál nejdu taky nejde (pokud to chci přežít). Hlava prostě musí přijmout hru na extrémní podmínky a hrát jí až do cíle.

Další věc se kterou je potřeba počítat – dlouhá treková etapa je pekelně nudná. Krajina se mění jen velmi pomalu (narozdíl od kola) a moc to neubíhá (zvlášť když je člověk zvyklý že 70 km je něco kolem 2,5 hodiny jízdy na silničce pohodovým tempem). A najednou jdete hodinu a ujdete 5km. A před vámi je takových hodin ještě patnáct. Samozřejmě je tu konverzase s partou, v tom byla možná i naše výhoda že jsme se neznali – každý měl fůru historek ze své předchozí kariéry, kecali jsme o horách i o dopingu a já nevím o čem všem. Nabízí se otázka, jestli by pro ukrácení dlouhé chvíle byl či nebyl vhodným pomocníkem nějaký mp3 přehrávač. Na jednu stranu by s takovou půlgigovou kartou mohl vystačit i na těch 15 hodin. Ale člověk se zase schová za ty svoje sluchátka a tím se tak nějak odtrhne od party. Leda dát na baťoch repráky… ale to by asi zase nehrálo na jednu AAA baterku a nevážilo 40g. Další věc k ročnímu experimentování (a konečně “rozumný” důvod si ten přehrávač koupit :)) ).

To bude tou stlavou…

Málo platný, jíst se musí. V závodě který trvá tři dny nebo víc, to platí 100x. Rozhodně se to nedá objet na gely a sladké tyčky. Toho jsme si byli vědomi všichni předem, takže sme měli připraveny slušné zásoby rohlíků, chlebů, instantních polívek a dalších slaných věcí. Díku tomu jak jsem byl v závodě krátce jen pár postřehů: dvojnásob platí jez do polosyta, jen lehce natrávené těstoviny s kukuřicí pár kontrol po startu MTBO (za depem) hovořili jasně. Druhá věc je, že připravné potraviny by měly být co nejpestřejší, alespoň Hynek už házel třetí den svoje rohlíky s Pepou psovi od sousedů. Možná by se na ně koukal jinak kdyby celé tři dny putoval krajem ale stejně. Různé potravinové doplňky se určitě taky hodí hlavně v pozdějších fázích, ovšem chce to vyzkoušet předem. Celkem blbý je, když zjistíte že vám super energetická kapalina způsobuje super řidkou stolici. To je ale pravda obecná, platící i pro bike maratony a další akce. Prostě stran jídla, jsem žádnou zvlášní zkušenost neudělal, na to jsem vypadl moc brzo.

Bolístky, bebíčka, fraktura stehení kosti

Přestože do poviné výbavy závodníků patří i analgetika v lékarničce, nemyslím si že optimálním přístupem k tomuto závodu je konzumovat každý dvě hodiny jeden brufen. To pak limity neexistují v lidské mysli jak zní motto těchle závodů ale v chemickém průmyslu. Na druhou stranu je potřeba být mentálně připraven na to, že něco prostě bolet začne, minimálně svaly z dlouhotrvající námahy. Puchýřům se asi taky úplně vyhnout nedá ale Martin si celkem pochvaloval pravidelné promazávání nohou lékařskou vazelínou a to už pár dnů před závodem. Dobré boty jsou samozřejmost, jenže když je máte durch tak vám to moc nepomůže. Napadlo mě, jestli by nepomohlo paty preventivně zatejpovat náplastí, a vytvořit si tak jakousi náhradní kůži. Musím se po netu podívat, taková jednoduchá věc přece musela napadnout někoho předemnou, tak by mohl někde publikovat případné “tudy ne přátelé”.

Wanastowi a jiné wjeci

Nějaké vybavení je povinné, nějaké si sebou člověk bere dobrovolně. Co jsem tak vypozoroval, tak z toho dobrovolného byly velmi používané trekové hole. Zkoušel jsem si je jen chvilku a bylo to znát i po rovině, když měl člověk na zádech batoh. Představa že se celý závod dá urazit v jedněch maratonkách je směšná, ale chvilku jsem jí měl. Ideál je jasný – jedny suché, kvalitní a vyzkoušen é boty do každého depa. Zbytek vybavení dost záleží etapu od etapy, závod od závodu. Když napíšu že to chce mít všechno odladěný a vyzkoušený a v dobrém stavu je to stejně objevné jako že tráva je zelená, obloha modrá a tak dále.

Co se mi jinam nevešlo

Organizátoři podle mě dobře vědí, proč závod oficiálně začíná v pondělí, i když start je ve středu. Příprava vybavení nějaký čas zabere a je lepší si na to vyhradit jeden den, udělat to v klidu a ještě třeba nad mapou rozumně rozebrat postupy a stanovit (či upravit) nějaký plány a taktiku. My jsme se v kompletním počtu sešli vlastně až úterý v osum večer a bylo to fakt málo času. To že jsme nakonec všechno stihli bylo zaplaceno usínáním po půlnoci a hlavně tím, že jako depo nám vlastně sloužila naše chatka. Pokud by nebylo povolené chodit do chatek během závodu, případně by nebylo jedno depo ale několik po trase šli bychom spát někdy ráno.

Epilog

Tak to bylo pár mých postřehů. Asi nic moc objevného, ale učesal jsem si svoje myšlenky. Pokud máte někdo nějaký rady, nápady, či tipy kde si co přečíst, tak komentáře pod článkem čekají.